14.4.2018 -

Když jsem asi před měsícem surfoval svým facebookovým profilem, sledoval příspěvky již létajících pilotů a přemýšlel o tom, že je již nejvyšší čas započít letošní sezónu, narazil jsem na jeden odkaz, který mne zaujal. Nabízel kurz vybírání vývrtek. Musím se přiznat, že jsem váhal jenom chvilku, abych se vzápětí přihlásil. O něčem takovém jsem již několikrát přemýšlel, abych si mohl vyzkoušet něco, co mne ve výcviku na ull minulo, ale co bych chtěl aktivní pilot chtěl znát. Kurz se konal v Erpužicích minulý týden a tímto bych se chtěl podělit o své ještě teď doznívající hluboké dojmy ...

Kurz se měl konat v sobotu a když pak v pátek přišel email, že předpověď počasí je nejistá, že mám ráno zavolat, jestli se vůbec bude lítat, už už jsem čekal zklamání. Zvlášť když pak v sobotu ráno to nikdo uvedeném čísle nezvedal. Protože přeci nejsem žádný meteoanalfabet, jsem prolustroval známé servery a říkám si, že já bych v tom klidně letěl, tak co. Naštěstí vzápětí zazvonil mobil a hlas v něm mi potvrdil, že akce se konat bude, jen se o půl hodinky posouvá až na desátou. Proti tomu jsem nic nenamítal a vyrazil. Do Erpužic jsem tentokrát dorazil vyjmečně autem, akorát na původní termín. Blaník zatím nikde, ani přislíbený Vivat ne, tak jsem měl i ještě chvíli čas se porozhlédnout. V hangáru jsem potkal Martina. Shodou okolností lítá přesně tu Coru OK-BUP05, se kterou jsem sám létal v Letkově, dokud ji tam neotočili na budku a nalétal tam s ní asi 25 hodin. Zatímco jsme krátce kecali, mi opět zazvonil mobil, aby mi známý hlas sdělil, že vrtat se dneska přeci jen nebude, tentokrát kvůli technickému problému. Prý něco s vlečnou. Vrátil jsem se do rozrůstajícího hloučku dalších čekajících vývrtkářů, abych získanou informaci validoval. Nikdo ale nic nevěděl. Rozhodli jsme se počkat, až přijde někdo, kdo bude něco konkrétního vědět. Za chvíli přistál Viper, ze kterého vylezl Franta, co měl akci na straně Erpužic zajišťovat a po chvíli rozhazování rukama z něj vypadlo, že měl sice dotáhnout Blaníka z Plas, ale nedotáhl, protože ... onen technický problém... on se svým letadlem slovenské výroby má jiné připínání lana, než je v Čechách, takže se mu Blaník vysmekl. Naštěstí ještě hned na zemi, takže ok. Ale lítat se s tím nedá. Současně sdělil, že Vivat měl prý včera nepravidelný chod motoru, tak s ním taky počítat nelze. Pár slabších povah to v tuto chvíli vzdalo. Ale kdo prý vydrží, tak je domluvená náhradní vlečná, která je již na cestě z Líní.  No jo, další zdržení, co se dá dělat, ale naděje na zážitek přeci jen svítala a domů se mi tak jako tak ještě nechtělo. Čekám tedy dál, jak to celé dopadne... Franta v klidu dopil kávu, nasedl tentokrát do Eurostáru a vyrazil znovu pro Blaníka. Naštěstí už sluníčko začalo hřát, takže venku bylo tepleji než v klubovně, a přestože docela foukalo, dalo se i další poflakování se po letišti snést. Asi za další hodinu znovu přistál Eurostár, ale tentokrát už ho přeci jen na okruhu následoval i Blaníček. Začalo to konečně vypadat slibně. Konečně jsme se všichni sešli v klubovně na úvodní teoretické školení. Bedlivě jsem poslouchal co, kdy a jak, která noha, která ruka má dělat, abych tam nahoře nevypadal jako úplná guma.

Po úvodní teorii jsme konečně šli na plochu. Měl jsem číslo pět, takže jsem měl přijít na řadu sice až za takovou hoďku a půl nebo dvě, ale čekal jsem tam se všemi ostatními a sledoval, jak odstartoval jednička. Bedlivě jsme ho sledovali, jak postupně nabírá výšku, jak se pak odpojuje vlečná a jak začíná vrtat první vývrtku. Při představě, že tam za chvíli budu sedět já, mi začalo šimrat v břiše. Pro jistotu jsem se vrátil do klubovny abych navštívil toaletu. Když jsem se vrátil na plochu, akorát nasedal dvojka a jednička se ještě zhluboka vydýchával. Všichni jsme napjatě naslouchali jeho čerstvým dojmům. V rychlém sledu pak následovali i trojka a čtyřka. I když ne všichni si troufli na samostatnou vývrtku, všichni se vraceli s očima vykulenýma dokořán. A už došla řada taky na mně. Mírně mne uklidnilo, že ať to bylo, jak bylo, všichni se zatím ve zdraví vrátili. Navlíkl jsem se do padáku a nastoupil do kokpitu. Je to něco jako nalézat do kánoe, akorát tady pak člověk sedí nebo spíš pololeží až po ramena v trupu, vykukuje jen hlava a pádluje se mezi nohama. Začíná jít do tuhého, cítím, jak se mi zrychluje tep, ale už není cesty zpět. Všichni předchozí aktéři se shodli na tom, že základ je být dobře připoutaný, s čímž mi kolegové pomáhají a já sám si ještě dotahuji pásy, co to dá. Instruktor dává vlečné signál a startujeme. Tady řídí on, takže si start ještě zdokumentuji. Pak se dobrých deset minut ve snaze nabrat výšku honíme po prostoru za vlečnou. Pohledem automaticky průběžně sleduji vario a kontroluji rychloměr, na kterém se ručka ustálila na stodvacítce. Sleduji vlečnou, jak před námi v boji o každý metr na laně plandá a mám o ni skoro strach.  Konečně máme kýžených asi osm set metrů, odpojujeme se. Vlečná skluzem po křídle mizí kdesi pod námi, instruktor srovnává Blaníka do přímého letu a jdeme na to. Zezadu se ozývá klidný hlas instruktora, já Vám nejdřív dvě vývrtky ukážu a pak si dvě zkusíte sám. Dobře, odpovím, ale cítím, že v tu chvíli je ve mně úplně malá dušička. Tak si dáme nejdřív jednu z přímého letu, povídá ledově klidným hlasem instruktor a začíná éro postupně natahovat. Sleduji jeho pohyby kniplu a pedálů. Blaník sebou lehce zamele a ... a kurva, je to tady ... salto asi jako když tě džudista přehodí přes rameno končí v poloze držkou přímo k zemi, která se před očima točí kolem dokola. Nezavírej oči, nařizuji si silou vůle. Sakra rychle nabíráme rychlost, éro hučí jak rozjetý rychlík, ale to už cítím protipohyb pedálů a následné srovnání kniplu. V tu chvíli mně neuvěřitelná síla rve do sedačky, až se mi dělá rudo před očima. Vybíráme do horizontu a Blaník se zase rovná do přímého letu. Výborně, první vývrtku jsem přežil, ale byl to tedy fičák. To přetížení stálo za to, hlásím dozadu. Ale to nic nebylo, jsme neměli ani dvě géčka, při akrobacii jich bývá čtyři i pět, odvětí klidně instruktor. To si skoro nedovedu představit. A teď si zkusíme jednu ze zatáčky, slyším dál zezadu a hned cítím, jak se kloníme do ploché zatáčky. A už je to zase tady, rychle se nadechuji a silou v sobě zadržuji dech. Tentokrát to ó-goši zvládám lépe, už vím, co mám čekat, ale stejně hluboce vydechuji, když z vývrtky vybíháme. A teď vy, zazní úplně v klidu zezadu. Jasně, odvětím a i jako zapřisáhlý neznaboh se přeci jen pro jistotu pokřižuji. Začínám lehce přitahovat knipl a cítím, jak se mi svírá hrdlo, teď tedy je to na mne, jen Blaník a já. Vyšlapuji pravou nohu. Přítomnost zkušeného instruktora za zády mne trochu uklidňuje, ale to už nestíhám domyslet, protože éro už zase padá po křídle a než se vzpamatuji, zase se řítíme držkou přímo k zemi. Zužuje se mi zorné pole na úzký záběr prudce rotující země pode mnou. Do prdele, cítím, že teď tu jde o život. V mžiku se mi vybavuje, jak to bylo v tom videu a jako na pozadí mi naskakuje, srovnat nohy, mám. Rotace se fakt po chvilce zastavuje. Knipl srovnat a už frčíme jak na horské dráze v dolní úvrati. Zase chvilku rudo před očima a síla tlačící mne do sedačky. Ale to už vím, že tím pádem je vybráno a vybíháme. Uf, oddechuji si, moje první vlastnoručně vybraná vývrtka. Přežil jsem. Zezadu ale zaslechnu od instruktora výtku, že jsem na začátku neměl kormidla na doraz, že mi je tam musel dotlačit, abychom do toho pořádně spadli. Měl jsem pocit, že jsem svou odvahu překonal už tím, že jsem překročil polovinu výchylky, ale přijímám. Příště si dám pozor. A to příště je hned vzápětí. Podle pokynů tahám knipl až na břicho a levý pedál tentokrát silou šlapu, co to dá. Žuch a jsme zase v tom. Už si zase připadám jako prádlo v pračce. Při této poslední vývrtce už je země sakra blízko, takže neváhám a vybírám tak rychle, jak jen to jde. A zase to vyšlo. Blaník je fakt hodný éro. Cestou k letišti si ještě dvakrát stihnu vyzkoušet zábranu, něco jako zábrana pádu, stačí včas srovnat nohy a potlačit, tedy oproti předchozímu už docela brnkačka. Zvlášť mne pak potěšila pochvala instruktora, že bych se slušně zachránil. Ale to už máme výšky tak tak se zařadit do okruhu a hned točit na finále. Zde už si opět přebírá řízení instruktor a já mám tím pádem možnost sledovat a užít si luxusní přistání těsně za práh dráhy. Z kabiny vystupuji pořád ještě celý rozklepaný, ale hodně spokojený. Jak nad celým tím zážitkem, ale i sám se sebou, že jsem si to zkusil, a nakonec i zvládl.

I když si teď říkám, jestli jsem si tím něco nepřivolal, protože posledně když jsem byl Havlíčkově Brodě na kurzu bezpečných přistání, jsem měl možnost si naostro jedno vyzkoušet hned cestou domů. Každopádně jsem rád, že jsem si to mohl zkusit, protože vývrtka je letový režim, do kterého bych se se svým Žabžou fakt dostat nechtěl. A když bude příště příležitost, doporučuji si to vyzkoušet i všem ostatním.

Lano napnout.

Pohled z kabiny.

10.4.2019 -

V pondělí 8.4.2019 nás navštívil UL Sierra 2002 z Českých Budějovic. Šlo o navigační let před zkouškami. No a kam jinam letět než do Hor. Kluci protáhli ztuhlé kosti, chvíli poklábosili a „táhli“ na jih“. Já jsem se konečně také dočkal. Můj první letošní vzlet. Karel už má nalítáno, Pavel taky poletoval a tak na mne zůstala bronzová příčka. Troch nervózní usedám do rogala. Pojíždím, na vyčkávací ohřívám motor, dávám plný plyn. Jak se éro rozjelo, trochu jsem se uklidnil. Stoupám, stahuji plyn a poletuji v horizontu kolem „hnoje“. Vydržím to 15 minut, pak dávám Whiski a letím směr Kynšperk. Tam otáčím, ještě v Habartově zamávám Gerymu a vracím se do Hor. Hodinka letu ukojila mé bezletové strádání. Musím poděkovat Tondovi za teplou dílnu, Janě za kávové dýchánky. Teď už jen „Subaru zdar“, modlitba za stále vrčící motor a dobré počasí. První větší akce pro mne bude Den ve vzduchu s rádiem Kiss. Milan.

Navigační příprava hotova, ruka instruktora neustále v pohotovosti.

Vypadá to, že Jirka má zalepenou pusu ale je to držák kamery.

Na jih.

Naše letiště.

Loket.

Sokolov autobazar.