PPG

PEPE LETEC

NA KURSU

Příběh asi někdy z června 2002

  Jak Pepé Letec začal uskutečňovat svůj dětský sen a naučil se létat.

V průběhu kurzu jsem si vytvořil osobní stupnici dementů ve které jsem se pravidelně zařazoval na poslední a předposlední místo. Na posledním místě (z mého pohledu) byl jistý pan X. S vědomím, že nejsem největší vemeno se mi lépe žilo a mohl jsem se nad výkony pana X pyšně naparovat. S pochopitelných příčin zde nehodlám uvádět pravé jméno pana X, mohl by mi totiž rozbít držku :-)

Pan X nám i sobě neustále připravoval horké chvíle, jako když třeba při jednom startu z cvičného kopce a letu ve výšce asi 50 metrů nad zemí letěl nejdříve rovně, pak na pokyn instruktora do vysílačky zatočil doprava a letěl správně podél kopce, jenže jaksi zapomněl vrátit řidičku do předchozí pozice aby svůj let srovnal v důsledku čehož neustále zatáčel směrem do kopce. Instruktor řval do vysílačky (nevím na co ji měl, když ho bylo slyšet i tak), že má točit doleva, avšak pan X s nesrozumitelnými výkřiky na rtech (bylo to daleko) řval něco ve smyslu: „Higlander, přežít může jen jeden“, a pak čelně nabral kopec. Všichni jsme mysleli, že pan X je mrtev, neboť přestal udržovat rádiové spojení (na vysílačce bylo moc tlačítek a sice jedno takové obrovské). Tento se však po chvíli probral z bezvědomí, oprášil odřená kolena a vylezl zpět na kopec. Od této chvíle mi bylo jasné, že v rámci zachování své lidské důstojnosti nesmím být větší osel než pan X, což se mi nakonec podařilo, když jsem po všech útrapách dostal piloťák Heč.

Zpočátku to tak sice nevypadalo a já zvesela dotahoval pana X na poslední příčce stupnice mého bodového ohodnocení, neboť mi nešly starty. Start je jednoduchá záležitost, ale když to umíš. Jinak je do složitý manévr a to proto, že v rukou držíš řidičky, Á-čkové popruhy za které taháš, aby se padák natlakoval přičemž popruhy B, C, D máš přehozeny přes ruku. Do toho ještě musíš běžet, tahat ruce symetricky nad hlavu, potom přibrzdit, odbrzdit a makat. Pro sadomasochisty, to znamená pro nás pro všechny bylo připraveno běhání po ostružiní, na jehož šlahounech nebyl ani jeden trn. V zájmu záchrany tepláků jsem raději běhal v kraťasích, protože kůže mi zatím dorůstá, ale kalhoty jsem to ještě nenaučil.

Můj první start na druhý den, když jsme se naučili nadhazovat padák (dále již jen hadr, má to míň písmen) nad hlavu vypadal dost trapně (rozuměj, pan X odstartoval s tím samým padákem na poprvé a já až na čtvrtý pokus). Při běhu z kopce jsem zvolil neprošlapanou trasu a v důsledku úbytku tkáně na svých lýtkách z důvodu uvedeného ostružiní jsem nemohl dostatečně akcelerovat. Při běhu jsem sice hadr dostal na hlavu, avšak vzhledem k nízké rychlosti tento nevztlakoval. Dalším průserem byla rychle se blížící se stěna stromů a samozřejmě šípkových keřů o výšce dvou metrů. Z mého pohledu to bylo docela blízko a tak jsem raději zvolil taktický ústup a v poslední chvíli zastavil, takže padák flákl přede mnou do země, tak dvacet čísel od trní. Hodil jsem ho do květáku a vyšlápl si kopec. Teplota ten den nešla ve stínu pod 35°C, takže pohoda. Podruhé jsem hadr nahodil pro změnu nesymetricky, takže z toho zase nic nebylo a já už se pomalu hanbou propadal a začínal pomýšlet na nápoj jenž zvyšuje image a sice „Sprite ®“ od společnosti Coca Cola. Třetí start byl obzvlášť působivý tím, že jsem divokým během přes ostružiní dostal hadr do letové polohy a když mi začal přes popruhy tahat za sedačku, tak v domnění, že už letím jsem do této nasedl. Jak později zjistila má kostrč, byla to klasická finta padáku na piloty začátečníky, kteří bláhově v nedostatečné rychlosti naskakují do sedačky. Padák sice chvíli letěl a já už se viděl na trůně slávy, avšak asi po dvou metrech se padák prosednul (malá rychlost) a já prdelí skrze pěnový chránič nabral mez u cesty a spadl do mamutí díry. Ještě hodinu poté mne brněla kostrč. Protože jsem již psychicky nevydržel „chápavé“ pohledy dalších kurzíků, čekajících netrpělivě na padák, tak jsem jim raději předal žezlo a kochal se pohledem jak všichni na poprvé bezvadně startují. Řadu těchto startů překazil až jiný kurzík, takže i on po chvíli vzdal svou snahu o start a já, již s jiným padákem, odstartoval na poprvé. Jak jsem později zjistil, jeden z padáků byl již asi dva roky starý a toto bylo důvodem jeho špatného nadhazování (vždycky za to může někdo, nebo něco jiného než já :-))

Poté co se instruktor ujistil, že máme dost odvahy a umíme bravurně ovládat řídící mechanismy tohoto složitého zařízení, tak nás všechny vzal na odviják. Odviják je zařízení, které se zapojí na závěs (střechu) vozidla, jeden řídí vozidlo a instruktor řídí tah lana tak, že na druhém konci připojený pilot se dostane odvíjením lana a jízdou vozidla v důsledku působení pro mne nepochopitelných fyzikálních veličin do vzduchu.
Samozřejmě, když na mne přišla řada, tak jsem to dvakrát zprasil. Na potřetí (znatelné vylepšení o jeden pokus) jsem se dostal do vzduchu. Velmi nemilé však bylo to, že jsem si příliš povolil popruhy na nohou, takže jsem se při startu svezl ze sedací části sedačky a pověsil se za slabiny. Mezi slabinami a nožními popruhy však byl můj mužský vercajk, který byl po celou dobu letu lisován působením gravitace na mých 85 Kg živé váhy. Když instruktor viděl, že má letová pozice není zcela normální, tak mi poskytl několik užitečných rad, které však vedly k tomu, že jsem svou situaci ještě zhoršil. Po přistání, jsem byl sice polomrtvý, ale funkčnost uvedených nástrojů jsem ověřil a zůstala zachována.

V průběhu celého kurzu k žádným mimořádným událostem nedošlo, nikdo se nezabil a ani nezlámal. Což je jistě škoda, aspoň by bylo o čem povídat :-))

 

Astala Vista – Pepé Letec

 

NĚCO ÚVODEM

 

Sepsal jsem něco málo zážitků, které se mi podařilo osobně nasbírat za jeden rok mého létání. Že by z toho mohlo být na několik úmrtních listů je jasné, ale dosud žiji a jen tak s létáním nepraštím. I nadále však tvrdím, že 99 % z toho nepříjemného se stalo díky mé dementní makovici a neochotě přiznat, že větru a dešti neporučím. Nejhorší nebo do budoucna snad nejlepší na tom všem bylo, že jsem dospěl k závěru o své vlastní smrtelnosti. To zbývající jedno procento věnuji svým kamarádům, kteří pro trochu srandy obětují i kolegu pilota, ale to je taky cenná zkušenost. I nadále se po všech těch prožitcích (zde jsou uvedeny pouze nepříjemné a doufám, že pro mnoho z vás i poučné či vtipné) domnívám, že létání na padákovém kluzáku je velmi bezpečné při použití padáku kategorie A, případně certifikovaného pro kategorii A+B. Důkazem toho je, že ještě žiji. Snažil jsem se pokud možno vyhnout konkrétním jménům a názvům, a to z toho důvodu, aby šťouralové neměli v čem šťourat. Vždyť toto létání je o dobrých kamarádech a radosti z létání a doufám, že to tak i zůstane. Pakliže by jste náhodou narazili na nějaké jméno či konkrétní název věřte, že se jedná jen o pseudonym a v případě podobnosti je shoda pouze náhodná. Dále se všem omlouvám za neposloupnost některých časových údajů, neboť jsem čerpal ze svých nepřesných poznámek. Sice jsem mohl čerpat i z letového deníku padáku, případně krosny, ale to by bylo zpětně kontrolovatelné, po čemž samozřejmě netoužím.

Toho času mám již piloťák i na motor, kdy na kurzu mi mimo jiné poskytli množství cenných rad a zkušeností, jejichž získání by mne zcela jistě stálo hromadu peněz, případně nějakou tu újmu na zdraví. Proto všem vřele doporučuji začít nejdříve kurzem a poté se rozhodnout zda investovat našetřené peníze do létací výbavy a jaké.

 

 

Přeji Všem mnoho krásných zážitků při létání– Pepé Letec & Rampa Mc Kvák.

 

 

 

 

 

Příběh č. 1 - Začínáme

 

příběh z listopadu 2002

  Jak Pepé Letec zakoupil fungl nový padák.

  Předně bych chtěl upozornit, že paragliding je při dodržování základních a jednoduchých zásad zcela bezpečný sport, pokud ovšem není pilot naprostý idiot (jako občas já) a nevrhá se ve vichřici či uragánu do vzdušných proudů.

  Nejdřív trochu předehry pro zahřátí:

 

O létání jsem se zajímal již jako malý, avšak skončil jsem pouze u modelaření. Opravdový zájem ve mně vzbudil až kolega, který se mně optal, zda-li bych si nechtěl zalítat na rogale. S jeho návrhem jsem souhlasil, avšak mne díky bohu nekontaktoval v den, když šel ještě s dalším kolegou létat. Jak jsem se později dověděl, jejich kamarád, který se je pokoušel naučit létat na tomto zařízení je před letem upozorňoval na to, aby se naučili startovat nejprve na malém kopci a pak vylezli na ten větší. Oba kolegové však na něj s opovržením pohlédli, že to není jako řídit Boeing a proto ihned vylezli na vrchol kopce a vrhli se z něj dolů. Prvý startující kolega sice odstartoval, avšak vzhledem k tomu, že neuměl přistávat rozoral místním zemědělcům pole a poté co si z huby vytáhl (doslova) hlínu a kusy drnů, tak zjistil že mu z ní teče krev, kývou se mu zuby, ale jinak je celkem v pohodě. Až na vyražený dech, naražené žebra, odřený ksicht a zbytek těla. Druhý kolega se mu samozřejmě vysmál a hodlal mu ukázat jak létají opravdoví borci. Dopadl naprosto stejně, avšak s tím rozdílem, že rogalo rozlámal a ten den již nikdo nelétal. Od té doby oba perspektivní piloti naprosto zanevřeli na jakékoliv létání.

Já povzbuzen úspěchem svých kolegů a jejich neochotným vyprávěním jsem se rozhodl, že rogalo nebude to pravé a rozhodl jsem se (správně) pro paragliding. Padák sám o sobě váží asi 6 kg a i se sedačkou, záložákem a dalším vybavením nepřesáhne 17 kg a vleze se do většího batohu a tento i do kufru vozidla. V případě přisání do pšeničného pole vše v pohodě sbalíte a důstojně odkráčíte dříve, než by jste museli prchat před rozzuřeným zemědělcem.

Tak tedy, na kurzu jsem si nádherně zalétal a zjistil, že tento sport je naprosto v pohodě, že nejde o adrenalin ale skutečnou pohodu, zážitek z pocitu opravdové svobody, volnosti a čisté radosti. Kdo nezažil neuvěří. I když se necítím zrovna bezpečně na balkonech výškových budov a musím se několikrát osmělit abych se mohl podívat dolů, při létání je to naprosto jiné. Je to jako létat ve velmi pohodlném křesle a dívat se na mravence a krabičky pod vámi. (lidi a budovy)

 

Tak dost úvodu a k věci: Nějakou dobu po kurzu jsem byl úplně v pohodě, avšak asi po měsíci jsem zjistil, že mi chybí létání a začal jsem pociťovat abstinenční příznaky (opravdu). Vzhledem k tomu, že nervozita se stupňovala a touha po létání rostla, tak jsem rozbil prasátko, něco málo si půjčil a rozhodl si koupit nový padák. Po složitém vybírání jsem se rozhodl pro firmu jejíž název neuvedu a její skvělý padák který si rovněž ponechám pro sebe, který je vhodný jak pro začátečníky, tak i pro "ostřílené" borce, jako jsem i já, když je certifikován v kategorii A i B a v testech jednoho dnes již bohužel neexistujícího časopisu obstál na výbornou.

Po objednávce mi někdy v měsíci listopad roku 2002 přišel můj nový mazel. Ihned jsem zavolal kolegovi, se kterým jsme si dělali piloťák a aniž jsem dosnídal, uháněl jsem na proslavený kopec zvaný též 7 lánů. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že fouká hodně a místy až moc. Toto nás však neodradilo a vylezli jsme na kopec. Zde však foukalo ještě víc a proto jsem se rozhodl, že jako majitel poletím první, avšak chvíli vyčkám až se vítr uklidní a pak odstartuji. Za tímto účelem jsem si rozložil padák a to až na několikátý pokus, protože vítr si s ním mírně pohrával, pak jsem se upnul do sedačky a rozhodl vyčkávat na zklidnění větru, ke kterému občas docházelo. Asi po dvou minutách sezení v sedačce, když jsem si prozřetelně nasadil přilbu přišel takový závan větru, že se mi padák nafoukl a rozhodl se odstartovat sám bez mého přičinění. Toto mne zcela překvapilo, takže jsem pro jistotu ani nedržel řídící šňůry, takže začal start dle normy "Harier", tedy kolmo vzhůru. Díky tomuto jsem ihned otestoval pevnost přilby a zjistil, že docela dobře funguje, a to v momentě když jsem se převrátil na záda a hlavou praštil o zem. Následovala rychlá reakce a já stihl odepnout jednu ze dvou hlavních karabin padáku, čímž jsem jej učinil neletuschopným a ihned poté otestoval kvalitu chrániče páteře a zjistil, že při pádu z výšky asi 1,5 metu je naprosto nepřekonatelný, ani jsem nic necítil. Po tomto akrobatickém představení jsme dospěli k závěru, že se ještě dnes nechceme zabít a proto jsme slezli pod kopec a zkoušeli nadhazování padáku různými způsoby, jeho reakce na zásahy do řízení a uměle navozované deformace. Při tom jsme zjistili, že tento je naprosto stabilní, pevně usazený a i při zaklopení 1/2 drží nad hlavou s velmi pomalou tendencí naklánět se na zaklopenou stranu a velmi rychle se regenerující při přibrždění na straně zdravé. V průběhu našeho cvičení však vítr zesílil natolik, že pilot sám o sobě neměl šanci padák dostat nad hlavu bez toho, aby nebyl smýkán zpět. Proto jsme začali uvažovat o tom, že nadvážeme tažné lano k autu různými lanky, které sebou občas vozím a pak se budeme pouštět jako draci. Protože jsme však strašně líní, nechtělo se nám úmorně navazovat špagáty a tak jsme se rozhodli, že jeden podrží toho druhého při startu za popruhy na sedačce a tím mu pomůže dostat se do vzduchu. Protože kolega byl zrovna ustrojen, tak jsem jej uchopil za popruhy, on nadhodil padák a pak začal opravdový tanec. V tom samém momentu jsme oba byli vyzdviženi do vzduchu, kolega v sedačce a já pod ním bezvládně vysící za ruce. (Ještě že je nemám kratší, vypadalo by to jako bych mu kouřil péro). Asi ve dvou metrech, když jme bez ustání rychle stoupali, uvědomil jsem si, že když se takto oba zabijeme, tak nám ani nikdo nezavolá havrany. Proto jsem se z této výšky pustil a zanechal kolegu svému osudu. Jestliže jsme stoupali a nikam se nepohybovali, tak v momentu odlehčení padáku kolega zařadil šestý rychlostní stupeň, avšak na zpátečku a rozhodl-se, že si procvičí couvání. Šlo mu to perfektně a odcouval asi 15 metrů. Měl jsem z něj radost. Ta však byla záhy zkalena vzdušnou turbulencí, která jej v mžiku dostala asi z 5 metrů na zem v důsledku čehož si nacvičil přistávání pozpátku kombinované s parakotouly zpět a opakovaným proskočením šňůr od padáku. Chránič páteře opět obstál na výbornou. Kolega však ještě neměl v úmyslu ukončit své představení a proto se rozhodl, že si procvičí vyorávání trávy a zapřažený za padák se v poloze ležícího střelce nechával vláčet k místní komunikaci, kde v té době jezdilo množství osobních, ale i nákladních vozidel. Ihned mi došlo, že si nevšiml provozu na pozemní komunikaci a v úmyslu ukončit tuto šou jsem jej doběhl a chytil. Ihned poté jsem se na zemi válel i já a nezmenšenou rychlostí s kolegou uháněl k cestě. Jediným řešením bylo deformovat pomocí šňůr padák (vrchlík) a učinit jej netahu schopným. Toto se mi po chvíli podařilo a exhibici ukončil. Možná to bylo i tím, že se vítr zmírnil. Po nějaké chvíli, až se nám přestala třást kolena, jsme padák v nastalém bezvětří zabalili (zmuchlali) a uháněli vstříc svým ženám a já i dětem. Tímto dodatečně děkuji bohu větru, že se nad námi slitoval.

Znovu upozorňuji, že paragliding je bezpečný, ovšem nesmíte být vemeno tak jako já a z důvodu (lítací) abstinence provádět riskantní kraviny. Pokud nechápavě kroutíte hlavou, mohu Vás ujistit, že mám v rukávu ještě několik podobných zábavných zážitků, tentokrát však již opravdu při létání, které byly opětovně zaviněny mou tupostí a neochotou přiznat, že větru a dešti neporučím.

Čest a někdy ve vzduchu..... :-)

 

 

 

 

Příběh č. 2 - první samostatný sletík

 

Příběh z března 2003

 První samostatný sletík.

Je zajímavé, že z létání si člověk nejvíce zapamatuje ty okamžiky, které nelze v žádném případě označovat jako standardní letový režim, nebo pohoda letního.

Onehdá jsem se domluvil s padáčkářem vlastnícím čistokrevný „Béčkový brus“, ještě diagonální kostrukce, tak 10 let stáří, jenž má šňůry padáku nadvázány tkaničkami od bot, že spolu půjdeme létat na Mračnou horu. V poslední chvíli mi tento odřekl a já se vydal létat sám, což činím jen velmi nerad, avšak měl jsem již vybavenu propustku od manželky a toho jsem musel využít. Po vývoz na Čerňavu a dále pak na Šerák, což mne stálo 50+50,- Kč, jsem slezl zpět mezi tyto stanoviště lanové dráhy a podle umrzlých zajíců, srnek a jednoho Krakonoše? (v létě ho najdu podle smradu) jsem se dostal na kýžené startoviště. Zde jsem propadl naprosté bezmocnosti, protože jsem nevěděl kam mám jako odstartovat. Vlevo lanovka, přede mnou na úrovni les, vpravo průsek o kterém mi nebylo známo kam vede (jestli vůbec) a dále vpravo smrčky a za mimi díra v zemi o níž mi jmenovaný pilot řekl, že nad tuto raději nemám létat, protože jsou tam pořád turbulence a že mně to tam „sežere“. Potěšen těmito informacemi a obvoláním dalších kolegů kam startovat jsem zjistil, že nikdo nemá ani páru kde jsem, natož pak kam mám letět, takže jsem propadl depresi, oželel investované peníze a z báglem na zádech se jal scházet sjezdovku. Naštěstí jsem si zapl vário, takže když jsem po chvíli mrknul na jeho ciferník, tak jsem zjistil, že vzhledem k ušlé vzdálenosti má tato trať celkem slušné převýšení a proto jsem se vydal zpět a rozhodl se, že to risknu. Obvzlášť poté, co jsem se přesvědčil o průseku jako krajní možnosti přistání. (příště povím, jak jsem se v něm málem zrakvil) Rozložil jsem hadr a najednou začali jezdit lyžaři snad ze všech končin. Zastavil se u mne jeden takový a jak jsem později zjistil, byl to člen horské služby, který mne ubezpečil o správnosti mého počínání a já jsem jej požádal o řízení provozu s čímž souhlasil a odkláněl nezbedné lyžaře, kteří se rozhodli přežehlit mi skluznicemi svých lyží můj fungl nový padák za hromadu peněz. Start proběhl naprosto v pohodě a já se po chvíli vznášel ve výšce 10 metrů nad stromy pod startovištěm z nichž jsem měl před startem obavu a poté co jsem dolétl na dolní stanici lanovky, tak jsem měl přebytečných 230 výškových metrů. Nezbylo nic jiného, než pořádně vyzkoušet co můj nový mazel umí, takže jsem procvičil klapání uší a sešlápnutí speedu, který jde docela ztuha (bodejť by ne, když zvedám svou prasečí váhu). Pak ještě turistům zakroužit nad hlavama a po pár wingoverech jsem bez problémů přistál do vymezeného prostoru. Celý let trval asi 15 minut a já se opět po delší době kochal těmi příjemnými pocity volnosti a svobody, podpořené ten den mimořádnou dohlednosti což večer potvrdili i na Nově. Když připočítám 45 minut, než jsem se dostal na startoviště, další půl hodinové rozmýšlení o životě a smrti, tak již mi nezbylo nic jiného než zabalit a jít pracovat, neboť na další výšlap nebyl čas :-(

No, to by pro dnešek mohlo stačit, ať nevyčerpám svou studnici moudrosti a nechám také něco na příště. Ještě jedna radostná novina, již zítra t.j. 21.4.2003 jdu koupit kolegovi jenž je časově zaneprázdněn motor na padák, takže létání bude mnohem víc a zcela jistě i zážitků. Moc se těším na šum vrtule, rachot sekaných prstů a šňůr. Panečku to bude povídání :-)))

 

 

 

 

Příběh č. 3 - aneb není nad dobrou radu zkušeného kolegy

 

Příběh někdy z února 2003

Aneb není nad dobrou radu zkušeného kolegy

 

Jak jsem se již zmínil v některém ze svých předchozích příspěvků, tak za nehody spojené s létáním si pilot může sám, když si myslí, že je pánem větru. I já jsem již prošel rychlokurzem přežití. Bylo to někdy v únoru roku 2003, když jsem šel se svými dvěma kolegy „lítači“ slétnou z Mračné hory. Já s prvním kolegou (volím raději pracovní názvy) jsem jel lanovkou až na Šerák s tím, že mi ukáže startoviště (jestli se to tak dá nazvat, podle mne je to místo stvořené pro letce Kamikadze, ale to tom někdy příště), které se na něm nachází a poté sejdeme pěšky na Mračnou, kam šel mezi tím druhý kolega pěšky v rámci zvýšení své kondice. My jsme tedy vyjeli nahoru, mrkli na startoviště a zjistili, že docela fučí. Dali jsme si pivo na uklidněnou a sešli na Mračnou, kde nás už netrpělivě čekal kolega s tím, že ještě chvíli počká, protože se mu nelíbí ten vítr nahoře (mraky pořádaly závody). Prvý kolega, který měl do té doby mou naprostou důvěru jakožto zkušený a starší pilot, však řekl:“Ser na to, to je v pohodě“. Já jeho tvrzení uvěřil, čehož jsem však po chvíli litoval. Rozložení křídla bylo poněkud problematické, neboť při závanech větru se toto sbalovalo. Doslal jsem však cennou radu jak jej rozložit, aby se toto nedělo. Když bylo vše přichystáno odstartoval jsem. Protože jsem odsud již jednou letěl, bylo mi divné, že hadr nechce nějak letět. Výšky ubývalo a já letěl přímo do smrčků pod startovištěm. Bylo mi jasné, že to bude průser. Proto jsem padák odbrzdil co to šlo, abych nabral nějakou rychlost a těsně před nimi přibrzdil, čímž jsem se nad ně vyhoupl. Let ve výšce dvou metrů nad stromy však nenaplňoval mé představy o létání a proto jsem zatočil doprava nad průsek, nad kterým jsem se hodlal udržet zuby nehty, abych měl v případě, že již nenaberu výšku kde přistát. Toto se mi podařilo, avšak náhle jsem začal být přefukován do díry, nad kterou se nemá létat z důvodů turbulencí. Já jsem tedy otočil padák do leva, abych se vrátil zpět nad průsek a pak to přišlo. Dostal jsem se do nějakých sraček a počal se kývat pod padákem jako kyvadlo z jedné strany průseku k druhé. Toto bylo ještě podpořeno mou snahou o udržení se nad průsekem o šířce cca. 10 metrů, čímž jsem se dostával do neuvěřitelných náklonů. V těchto kmitech jsem se dostal až pod úroveň hrany stromů. Bylo mi jasné, že sebou fláknu na zem a už jsem se těšil, až dosednu na mnou oblíbený pěnový chránič. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že mířím přímo na nádherný 20-ti metrový smrk, který byl mimořádně vzrostlý a přečníval nad ostatní zákrsky (zřejmě dárek revolucionářů ze Sibiře). Protože jsem nechtěl svůj nový padák rozvěsit v koruně tohoto stromu, stáhl jsem levou řidičku až pod prdel (což se mimo přistání v zájmu zdraví nedělá!!), čímž jsem se dostal do dalšího kmitu, kdy se pravá polovina padáku vyhoupla nad koruny stromů a levá strana začala drhnout o zem. To by nebylo tak hrozné, avšak pod zmíněnými korunami se nacházel vzdušný bordel číslo 2 , který mi uvedenou dolní polovinu hadru vyfoukl, takže mi klapla 1/2 padáku. Ihed jsem zareagoval a padák za pomocí řízení (prostě to mám v rukách) dofouknul, avšak na náběžné hraně se již nevytvořil dostatečný vztlak a padák se začal nádherně rolovat po bahně a jehličí. V této chvíli mi již bylo jasné, že více než chránič páteře bych potřeboval chránič kyčlí, který jsem z důvodu úsporných opatření nekoupil (na co bych ho asi tak potřeboval, že?) a z výšky 4 metrů jsem na zbytku křídla upadl na zem. Klasické zřícení dle vzoru Rampa mek Kvák. Mým velkým štěstím bylo, že svah na zmíněném místě je hodně strmý a navíc jsem se trefil (náhoda) do hromady sněhu. I přesto mne týden bolela levá kyčel a stehno. Poté, co jsem z hadru odstranil nejhrubší nečistoty, jsem jej zabalil a společně se zmíněným kolegou, který mi doporučil odstartovat, sešel pěkně po svých z kopce dolů, neboť i on sám řekl, že „když mne viděl, tak raději na té své hujdě nepoletí, protože by dopadl mnohem hůř“ (má starý Béčkový hadr a já nový Áčkový). Jak mne dále informoval, když viděl co semnou dělá ta turbulence, tak se divil, že padák po celou dobu držel pohromadě a ani jednou neklapnul.

Od té doby spoléhám jen sám na sebe a na kecy ostatních házím boba. Protože jsem nevěděl z jakého důvodu jsem prošel uvedeným rychlokurzem přežití, tak jsem zavolal svému instruktorovi a ten po zhlédnutí počasí na interfernetu zjistil, že ve výškové oblasti z níž jsem startoval dochází ke silnému střihu větru v důsledku čehož vznikají velmi silné turbulence, kdy jedna z nich mne dostala až na zem. Proto si raději před každým letem ověřuji meteorologickou situaci a to alespoň pohledem, jestli ty mraky nahoře zase nezávodí a dále mám nastavenu bezplatnou službu „vítr na mobil“ z www.SkyFly.cz serveru, kdy mi je dvakrát denně zasílána meteo situace z vybraných oblastí.

Abych ten příběh dovyprávěl, druhý kolega posečkal asi 40 minut a pak v klidu sletěl i když měl problémy s přiblížením na přistání, když díky silnému protivětru vyklesával, avšak stál neustále na místě. Jen tak pro pobavení, bylo to nad krásnými buky za nimiž je točící se lanovka. Když však slétl o kus níž, tak se již proti větru prosadil a mohl jako jediný toho dne machrovat, jakže si to krásně nezalétal.

Příště možná napíši něco o tom, jak jsme lítali s kolegou na mém hadru za použití jeho motoru (bylo to i na mne poněkud drsné).

 

Ať nám přeje počasí ...... Pepé Letec. :o)

 

 

Příběh č. 4 - pilot ten tvrdej chleba má

 

Příběh ze 4. května 2003

 Pilot ten tvrdej chleba má

Tak jsem si byl včera opět zalétat. Je až paradoxní, že většinu času člověk při létání strávní vlastně na zemi a to výšlapy do kopce a někdy i z kopce. :-((

Pro svůj plán jsem si zvolil kopec s převýšením asi 80 metrů, což je docela o ničem, protože je to tak na dvě minuty letu, avšak při poměru cena/výkon to docela jde - 15 minut šlapání do hrbu/ cca.- 2 minuty letu. Z dlouhodobého pohledu se doba výšlapu do kopce postupně prodlužuje, zatímco doba letu zůstává neměnná. Když jsem šel asi po sedmé při poledním vedru do onoho kopce, tak rodinní příslušníci nechápavě kroutili hlavami s tím, že jsem se pomátl. Obdivovali však mou fyzickou kondici (já ji obdivuji ještě teď), což mne dostatečně psychicky podporovalo k uvedenému úsilí. Někdy k večeru jsem se rozhodl, že nemíním upadnout naprostým vyčerpáním a uskutečním tedy svůj poslední sletík. Start i samotný let byl nejlepší z celého dne, neboť jsem raději počkal na protivítr, protože pobíhání za bezvětří bych již nezvládl. Jak se ukázalo bylo to velmi moudré rozhodnutí a po pár krocích jsem letěl. Rozhodl jsem se, že přistanu u chaty svých známých, kteří v té době lopotně zpracovávali dřevo. Po přiblížení k jejich pozicím bylo výšky dost a tak jsem se rozhodl, že nad nimi provedu nálet. Toto se mi povedlo, avšak když jsem zjistil, že se řítím na střechu jejich domečku, raději jsem zostra zatočil doprava s tím, že přistanu. Ve výšce dvou metrů mi bylo jasné, že jsem padák nechal moc rozjet a teď už to neubrzdím. Louka vypadala v pohodě a tak jsem vysunul podvozek a čekal na náraz. Náraz se nekonal, protože do podvozku jsem dostal takovou šupu, že jsem se rozloučil se svým pravým kotníkem. Samozřejmě jsem to neustál a práskl sebou do země. Nic moc efektního. Nejdřív jsem si myslel, že je kotník v pr..... Po chvíli však začal brnět, pak bolet a nakonec jsem to rozchodil. Dnes už je to docela OK. Celý problém spočíval v tom, že jsem přistával ve velké rychlosti do mírného protisvahu, který si ke svým hrátkám vybrala i místní hrabavá drůbež, která zde za účelem popelení vyhloubila spoustu děr a já do jedné z nich vrazil svou pravou haksnu. Shora jsem nic neviděl, neboť tyto zákopy jsou již staršího data a tudíž efektivně zamaskovány trávou.

No nic, příště si dám bacha a hlavně se musím pojistit, protože asi nejsem nesmrtelný, jak jsem se původně domníval.

Ještě k tomu poměru cena/výkon. To mi takhle minulý týden volal kámoš, že ve výšce asi 500 metrů nad Mračnou vidí lítat nějaký hadr, tak ať hned přijedu. Ani jsem nedoutíral nádobí a už jsem valil. Po příjezdu na místo se však na obloze objevil takový větší mrak, který zakryl slunce. Říkám tedy kolegovi, že se mi to nelíbí a že z toho asi nic nebude. Tento odpověděl: „To neřeš, než vylezem nahoru, tak se to rozpustí“. Skutečně, než jsme za hodinu a půl!!!! vylezli pěšky na Mračnou (lanovka je po zimě v rekonstrukci), tak se zbývající nebeský blankyt zatáhl příkrovem šedivých mraků. Protože se mi krátil čas vystavený na propustce od manželky začínal jsem mít trochu obavy. Kolega však zkušeně zavelel, že se mrknem po okolí a chvíli počkáme. A skutečně. Než jsme se nadáli, tak začalo fučet naprosto nehorázným způsobem. Proto u nás zvítězil pud sebezáchovy (nikoli zdravý rozum) a kopec jsme sešli s báglama na zádech dolů, tentokrát již v kratším časovém intervalu i když mohu zodpovědně prohlásit, že do kopce se jde s plnou polní mnohem lépe než s kopce. Co se týče toho hadru, který tam měl lítat, jednalo se evidentně o halucinaci způsobenou dlouhou nelétací abstinencí. (Alkoholici vidí myši a lítači zase padáky.)

Z toho plyne poučení: „Kdo nemá v hlavě, ten má v nohách“ a to doslova.

 

    Čest – Pepé Letec.

 

 

 

Příběh č. 5 - my a motor

 

Příběh někdy z dubna 2003

 My a motor

Tak jsem se konečně odhodlal, napsat příběh o tom, jak jsme byli létat na padáku s motorem. Jak jsem zjistil, motorový paragliding je skutečně adrenalinový sport a je určen pouze pro silné povahy, které hned tak něco nerozhází. Jedná se o to, že jsme z důvodu úsporných opatření (neměli jsme na startér) koupili krosnu se startováním na hajzl šňůru. Proto je nutné obrnit se trpělivostí, neboť slabí jedinci odpadají již po pěti minutách fyzickým a psychickým vyčerpáním, přičemž adrenalin jim kape i z čela. Protože mne hned tak něco nerozhází vydržel jsem až do konce a po několika (mnoha) marných pokusech se dílo podařilo. Nebylo to však zadarmo. Krásně jsem si rozbil svou pravou ruku o kovový rám. Ještě že mi dorůstá kůže. Nepotřebné přebytky mé tělesné integrity jsem byl nucen odtrhnou a ponechat na místě hlodavcům, aby i oni po zimě doplnili zásoby. Předtím, než se pokusíte o nastartování aparátu tažením za hajzl šňůru je opravdu nutné pootočit vrtuli tak, aby se píst dostal do horní úvratě. Já jsem toto jednou neprovedl a motor se mi při zpětném kopnutí pokusil vytrhnout obě paže z ramen. (Je to docela bolestivé) Dále je nutno dávat si pozor na zmíněnou hajzl šňůru, která při zpětném navíjení nebere vůbec ohledy na Vaše prsty.

Po výčtu předností našeho ventilátoru bych se začal věnovat samotnému létání.

Jistě se mi nebudete posmívat a ani divit, když jsem bez prstů a  málem bez rukou dal „gentlemansky“ přednost k prvnímu letu kolegovi. Omluvou před bohem zůstává to, že já mám rodinu a on nikoliv. Po tom, co jsme provedli několik suchých startů s vypnutým motorem jsme nahodili sekačku a rozhodli se jít do toho. Pro případ nechtěného, či náhlého úmrtí jsem měl přizvaného kolegu, který vše dokumentoval na videokameru. Jen tak pro informaci, krosna sama váží asi 30 Kg a když do ní nalijete benzín, tak je samozřejmě ještě těžší. Takže pokud se Vám nepodvedou první dva starty, tak již máte akorát tolik sil, aby jste se vymanili ze sevření popruhů.
Kolega startoval s roztočenou sekačkou jako první. Při prvním startu mu boční vítr sfoukl padák tak, že mu půlka upadla a šňůry se začaly namotávat na již „naštěstí“ vypnutý motor, kdy však vrtule setrvačností ještě rotovala. Bylo velkým štěstím, že se nic nestalo. Následovalo zdlouhavé vymotávání špagátů z vrtule. Při druhém startu kolega přidal plyn rychle na plný výkon, takže se mu krosna přetočila díky rotačnímu momentu a neutaženému křížovému popruhu ze zad na levý bok. Naprosto vyčerpán mi předal tento epochální vynález na má polámaná záda. (Po celou dobu jsem fungoval jako vrchní startér).

Mé pocity z tohoto zařízení byly velmi nepříjemné (pokud opomenu samotný let, který je super). Před startem máte opravu velké obavy, aby si Vás ta sekačka nepodala ke snídani. Abych se neztrapnil musel jsem startovat. Rozběhl jsem se, nadhodil padák a běžel s rukama nad hlavou. Kolega ukazoval, že mám hadr v pořádku nad hlavou a já proto v běhu pokračoval a postupně přidával plyn, aby si mne krosna nenamotala tak jako mého kolegu. Už jsem běžel pěkný kus a nohy začaly vypovídat službu, nehledě k tomu, že jsem utíkal směrem do houští na které jsem před startem ani nedohlédl. Protože už mi nic jiného nezbývalo, stiskl jsem plyn na plno, udělal ještě dva kroky a pak mne nějaký slon kopl do zad a já letěl. Trochu to se mnou kývlo, takže jsem provedl nechtěnou otočku o 90° doprava, avšak let se po chvíli ustálil a já si již vychutnával pohodu létání. Škoda jen, že jsem na zemi zanechal variometr a foťák, když jsem nepočítal s tím, že odstartuji. Po dvaceti minutách jsem se rozhodl přistát, neboť začínala fungovat termika a já chtěl, aby si zalétal i kolega. Samozřejmě, že jsem nevěděl roupama co dělat a tak jsem se rozhodl demonstrovat sílu tohoto sekacího-ventilačního zařízení. Přiblížil jsem se na přistání pravou odstředivkou, když jsem držel motor na plných obrátkách. Ve chvíli, když se mi oči začaly poněkud těsnat v lebce, jsem raději ubral plyn, neboť jsem se obával poškození šňůr na svém mazlíku. Po potřebném vyklesání jsem před skupinou stromů přidal plyn, po němž následovalo popsané zhoupnutí a já se přes stromy přenesl nádherným obloukem a šel na přistání dle mého odhadu v dostatečné výšce. Poněkud jsem opomněl váhu krosny a dále kinetickou energii, kterou jsem tímto manévrem udělil celému létacímu aparátu, včetně své maličkosti a ve výšce 5 metrů vypnul motor. Neuvědomil jsem si rovněž, že s tímto závažím má padák i větší opadání a rovněž se nedalo říct, že bych přistával proti větru. Situaci jsem vyhodnotil jako velmi mizernou, ale protože jsem měl motor již vypnutý nezbývalo než přistát. Abych nespadl jinam než na zem, stáhl jsem pro jistotu řízení až pod prdel, když mi jaksi z důvodu euforie nedošlo, že bych to neměl dělat a padák mi spadl za záda. Naštěstí jsem měl dvě možnosti a to že přitanu buď na hubu a nebo do kolen. Po rychlém vyhodnocení situace jsem si vybral druhou možnost a nádherně upadl na zem. Matka země byla milostivá a bylo to rovnou do hlíny. Za to jí patří mé velké poděkování. Když si představíte, že máte na zádech 130 cm dlouhou vrtuli kolem níž je o něco větší ochranný koš musí být všem zcela jasné, že jsem spodní částí tohoto trubkového rámu zkontroloval stav svých Achylových šlach. Naštěstí to bylo více na pravou nohu, takže se vůbec nic nestalo a má nesmrtelnost zůstala nepoškozena.

Ke konci našeho výletu, který se z důvodu zhoršených povětrnostních podmínek odehrával na jiném místě a kde se už ani jednomu z nás nepodařilo odstartovat předvedl kolega ještě „let“ na který budeme všichni vzpomínat s krůpěji studeného potu po těle. Bylo to tak, že kolegovi se podařilo ideálně nahodit padák, to doplnil působivým během s roztočenou vrtulí a když už padák začal vztlakovat, tak z naprosto nepochopitelných příčin naskočil do sedačky. (Později se sice hájil tím, že šlápl na ježka, ale to jsme mu nesežrali.) Po naskočení do sedačky se padák pochopitelně prosedl a krosna spodní částí rámu narazila na zem. Od této se odrazila, kdy kolega byl otočen na mého kamaráda, který do té doby seděl v kufru mého zánovního vozidla a docela se bavil při pomyšlení, že tu kameru má v Neváhej a Toč jistou. Úsměv na tváři mu však ztuhl v okamžiku kdy zjistil, že onen závistivý kolega s vrtulí na zádech mu jeho záměr úmyslně zkazí tím, že po dopadu na zem se rozběhl s roztočenou sekačkou na zádech proti němu a mému vozidlu. Kameraman zbaběle a zcela nepochopitelně vyskočil z kufru a utíkal co mu síly stačily z dosahu sekačky řízené masovým vrahem. Já už počítal kolik bude stát oprava, když tu kolega ze sekačkou se rozhodl, že ještě ukáže co v něm je a proto zavrávoral, upadl na záda a pak se ve výšce asi 50 cm vznášel nad zemí, jako létající sekačky Flymo. Po pár vteřinách si to rozmyslel, nebo lépe řečeno byl vymrštěn z vodorovné roviny a upadl na prdel, kdy ještě v luftě stihl vypnout motor. Možná mi to nebudete věřit, ale opravdu se to tak stalo, avšak k mému velkému údivu nedošlo k vůbec žádnému poškození a vrtule byla netknutá. Sice jsme museli chvíli hledat suchý zip k uchycení rámu, ale jinak vůbec nic, až na psychické trauma nás všech. Toto bylo znamením, že v nejlepším je dobré přestat a proto jsme se naprosto vyčerpáni odebrali do svých domovů.

Nezbývá než dodat, když do vzduchu, tak jedině s ventilátorem :-))

 

P.S.: Protože jsem si včera vyvrtnul kotník, loučím se s Vámi na dobu čtyř týdnů – Pepé Letec.

 

 

 

 

 

 

Příběh č. 6 - jak se zabít snadno a rychle

 

Příběh z 24. června 2003

Jak se zabít snadno a rychle

Včera mne vytáhl jeden kamarád z domova na kopec se slovy: „Rychle přijeď, je to tam“. Do půl hodiny jsem tam byl, ale byl tam akorát tak pěkný průvan. Dole foukalo dobrých 6 m/s a v nárazech i víc. Nahoru se mi nechtělo, protože mi bylo jasné, že je to ztráta času. Kamarád mne však svým: „To neřeš, to bude v pohodě“ zlomil a tak jsem si koupil lístek na lanovku za 50,- Kč a po dalším 30-ti minutovém zrychleném přesunu s 20 Kg na zádech jsem byl na startovišti. Jaké bylo překvapení, když nahoře foukalo ještě víc a po telefonickém ověření u kámoše, který dělá dole v údolí na vrtulích jsme zjistili, že tam už fouká 10 m/s, takže přistání by se konalo leda tak na zpátečku, nehledě na rotor, který se vždy tvoří před Mračnou nad přestupní stanicí Čerňava. Na to jsem neměl chuť a po hodině sezení (déle jsem nemohl setrvat, protože nebyl čas - manželka, děcka) jsem to vzdal a kopec seběhl za krásných 25 minut. Od toho mám taky ten vypečený puchýř na palci levé nohy. Kamarád mi pak po dalších třech hodinách volal, že na to sere, protože nahoře se prý už nedá ani stát.

Nabuzen fyzickou námahou jsem ihned jakmile mi to okolnosti dovolily (manželka) popadl bágl a valil na kopec nad barákem s tím, že si procvičím starty. Musím poznamenat, že tento kopec je při jakémkoliv směru větru vždy v rotoru. Je to taková místní specialita pro opravdového magora jako jsem já. Foukalo pěkných 6 m/s a místy i víc a k mému naprostému uspokojení ze všech stran. Bylo to tím, že zrovna přecházela slabší studená fronta. Při nácviku mne přestalo bavit neustále pobíhat pozpátku s hadrem nad hlavou a proto jsem se rozhodl, že se do toho opřu (od toho mám ty krásné modráky na obou pažích) a pokusím se odstartovat. K mému překvapení se to podařilo a já se začal rozhlížet po okolí s ptačí perspektivy. Bylo to sice v obavě, že mi hadr v tom bordelu každou chvíli klapne ale pád z 20 metrů bych stejně nerozchodil, takže jsem se uklidnil a pokoušel se proniknout do tajů svahování. Místy jsem sice při otáčení proti větru stál a občas si i couvnul, ale stromy byly daleko ?? a navíc jsem byl přece donedávna nesmrtelný, takže se mi nemohlo vůbec nic stát. Nebylo to nic příjemného, protože za takového počasí vlítnete do výtahu, kterému se co chvíli utrhne lano. Naštěstí bylo kam padat, protože zemědělci mi posekali  druhou půlku "letiště", které je více strmější. Pochroumaný kotník byl pevně zabandážován. Neustále mi na hadroletu měklo řízení, střídavě na obou stranách. Pak však znenadání chcípl vítr a já byl nucen přistát v první polovině mého „letiště“, totiž na neposekané louce, kde jsem měl trávu po bradavky a to prosím nejsem žádný trpaslík. V tomto porostu se mi speed zaplandal do trávy, já o něj zakopl a pak už jen hubou ochutnal šťovíky a jiný plevel. Prostě pohoda.

Až bude příště pořádný duňák (vypadá, že dnes by to mohlo vyjít), tak vím kam jít. No přece na hrb nad barák.

 

P.S. Ve chvílích, když mi z čela stéká mrtvolný pot používám nejraděj Pemrs. Sajou fakt dost dobře a co se do nich vleze ......

 

Lítejte a hlavně žije - Pepé Letec

 

Příběh č. 7 - jak jsem zjistil, že asi nejsem nesmrtelný

 

Příběh z 27. června 2003

 Jak jsem zjistil, že asi nejsem nesmrtelný

Nazval bych jej výstižně : Jak jsem se málem zabil.

Včera jsem se rozhodl, že už nebudu leštit vrtuli na zapůjčené krosně a že tuto v podvečer vyzkouším, abych nevyšel ze cviku. Chtěl jsem na ní sice ještě nainstalovat kladky a speed systém. Z netrpělivosti jsem však toto neprovedl a raději se vydal s bratrancem na kopec jakožto s pomocným mechanikem. Po chvíli přišla i manželka se zapůjčenou kamerou, ve které v nejlepší okamžik došly baterky. Vše šlo jako po drátkách a po chvíli jsem odstartoval. Ještě bych měl uvést, že startoviště ze kterého jsem se vznesl je tvořeno mírným kopcem se dvěma vrcholy po stranách a svou nižší částí je orientován do obydleného údolí. V době startu a i při přípravě k němu foukal mírný vítr 1 - 2 m/s kolmo k místu startu. Pohoda. Po startu mne to otočilo trochu doprava, ale s tím jsem počítal a tak jsem v úrovní vrcholu stromů ubral plyn a otočil doleva. Ihned po otočení jsem zjistil, že fouká docela protivítr (údolní proudění) a já jsem tlačen zády přímo na stromy. Mohl jsem sice klapnout uši a vyklesat, ale na toto jsem již vzhledem k blížícím se stromům neměl čas (navíc bych na šňůry od padáku díky špatně seřízené sedačce nedosáhl) a proto rada starších tento manévr zavrhla a bylo mi přikázáno abych zatočil doprava nad údolí s tím, že toto na plný výkon krosny přeletím. Manželka mi poté řekla, že po zatočení bokem na vítr padák „zabral“ a jal se mne vláčet za sebou v nehezkém náklonu. Já jsem se již radoval, že to údolí přeletím, ale náhle mne začaly ramenní popruhy tisknout kolem krku a ruce mi něco přitáhlo k sobě. Hádejte co se stalo. Protočil jsem se v popruzích a začal nehezky klesat. Jak mi později řekl strýc, který dole kosil trávu, že když mne viděl, jak se motám v popruzích a padák ztrácí své původní tvary, tak si myslel, že budu brzo potřebovat dřevěnou bednu. Když jsem si uvědomil co se děje, tak jsem ubral plyn a došlo k samovolnému roztočení. Trochu se to kývlo a já se pokusil náklonem v sedačce a tažením za řidičku zatočit a přelétnout údolí. Toto se však nezdařilo a já valil plnou rychlostí zužujícím se údolím s větrem v zádech. Doleva jsem již zatočit nemohl, protože jsem příliš vyklesal a nepřeletěl bych údolí rovněž tak cesta vpravo byla nemožná kvůli stromům a dole v údolí tekla místní řeka. Proto jsem se snažil nabrat výšku přidáním plynu, ale hadr začal nebezpečně zatáčet do stromů vpravo. Jak jsem později zjistil, to bylo umocněno tím, že jsem měl křivě seřízenou sedačku. Musel jsem tedy ubrat a letět jen na polovinu výkonu motoru. Chtěl jsem to sladit s variometrem, abych zjistil zda klesám nebo stoupám, ale vário se mi zamotalo, takže jeho displej nebyl vidět. Kde se vzalo tu se vzalo, přes údolí se najednou vynořily natažené dráty a hle, bylo to vedení vysokého napětí 22 000 Voltů. Velmi nepříjemné bylo to, že jsem byl na jeho úrovni a nemohl vůbec nic dělat. Když jsem přidal plyn situace se ještě zhoršovala a proto mi nezbývalo, než pokračovat na polovinu výkonu dále a doufat že to vyjde. Do poslední chvíle jsem nevěděl jestli se to povede nebo ne. Na drátech stála zubatá s napřaženou kosou a už se rozmachovala. Nad dráty jsem přiletěl ve dvoumetrové výšce a kopl tu hodnou paní přímo do tlamy, až se jí zajiskřilo od zubů. Stačila se však ještě zaháknou a držela se zubem a pařátem. Nad dráty padák samovolně zatočil doprava a pokračoval v letu nad nimi. Jakou vzdálenost jsem takto uletěl nevím, protože jsem měl plné ruce a oči práce kam s tím praštím. Znenadání to opět samo zatočilo doprava, dráty samy uhly do leva a já se řítil do protisvahu na louku. Protože už vím co takové přistání obnáší (vyvrtnutý kotník a nemocenskou na 4 týdny) rozhodl jsem se pro únik a zvolení vhodnější přistávací plochy a proto jsem asi tak na 20 % přibrzdil a přidal plyn na plný knedlík. Nic se nestalo a já vesele pokračoval k zemi. Proto jsem odbrzdil a v následném kyvu se pokusil přechcat gravitaci, ale neměl jsem svůj den a pád se ještě zrychlil. V 5 metrech mi bylo jasné, že souboj s gravitací dnešní den nevyhraju a proto následovalo vypnutí motoru. Co čert nechtěl, motor se z plných otáček dotáčel velmi pozvolna, takže poté co jsem upadl na všechny čtyři, jsem zřejmě trochu drcnul rámem krosny o zem a roztočená vrtule o tento pinkla, takže na jedné straně jí chybí polovina a na druhé čtvrtina. Hadru se naštěstí nestalo nic a já mám jen jednu modřinu, ale na ty se v tomto sportu nehraje.

Suma sumárum - jak dlouho let trval nevím, protože jsem jej celý prožil v jiné časové rovině, ale dle mého odhadu do tří minut a když opomenu benzín, tak mne stál něco kolem třech tisíc korun českých a to za polámanou vrtuli, kterou budu muset koupit. Stejně jsem už nevěděl co dělat s prachama, tak koupím aspoň novou vrtuli. Co z toho, že tato byla v provozu necelou hodinu. Už se mi stejně nelíbila.

Z toho celého mám ještě teď, na druhý den nevalnou náladu. Alespoň jsem zjistil, že v těch našich opičích horách je mi krosna k ničemu, když je tu všude rotor, nebo údolní proudění a to i ve večerních hodinách. Můj příběh se odehrával kolem 19.00 hod. Nyní se v zájmu vlastní bezpečnosti domlouvám přes známého, že bych s krosnou a novou vrtulí létal na místním letišti, kde je poněkud rovnější terén a podobné zážitky by se neměly opakovat. Když jsem své zážitky vylíčil kolegům v práci a ukázal jim zničenou vrtuli, tak se smáli, až se za břicho popadali a stejně mi nikdo z nich nevěřil i když jsem si tento příběh ani trochu nepřibarvil, vyjma té báby na drátech, kde jsem se mohl poněkud ožehnutý houpat já.

 

P.S.: Kdybych se náhodou na delší dobu odmlčel, tak mne nehledejte, protože budu pravděpodobně dva metry pod zemí. Soudím tak z toho, že poslední dobou mám více leteckých nehod než je zdrávo a taky se říká, že do třetice všeho dobrého a zlého. Takže čekám kdy ten třetí zážitek přijde a zda o něm budu ještě moct něco napsat.

 

Sumárum: Když si zpětně čtu tento článek, tak zjišťuji spoustu zbytečných chyb, kterých jsem se dopustil. Předně start do údolního proudění, navíc do obydlené oblasti bez možností nouzového přistání – vždyť se přece nemůže vůbec nic stát. Nezapnutý speed i když je (až teď) jasné, že se bude konat údolní proudění. Špatně seřízená sedačka, kdy neustále docházelo k samovolnému zatáčení do prava.  Dále, přidání plynu na plno, při špatně seřízené sedačce a velkém bočním náklonu padáku. atd. atd..... Dnes již takovéto věci nedělám, protože jsem „dozrál“ a snad i zmoudřel. Zmoudřete též a to dříve, než si ublížíte.

 

Zdravím všechny. Pepé Letec

 

 

 

 

 

 

 

Příběh č. 8 - začátky jsou vždycky těžké

 

Příběh asi někdy z konce května 2003

Začátky jsou vždycky těžké

Nevím přesně kdy, ale nějaký čas před tím, než se mi podařilo zlomit vrtuli jsem byl s kamarády bezmotorově létat ze Šeráku. V 10.00 hod. jsme se domluvili a v 11.00 hod již seděli na lanovce a za nekřesťanský peníz se nechali vyvést k Šeráku. Pěší túra na rozdýchání a už jsme byli na startovišti. Startoviště se nachází po levé straně přístupové cesty a jedná se o palouk, nebo lépe řečeno výsek ve stráni do kterého se rozloží padák. Pilot kamikadze se postaví na cestu a v zájmu svého zdraví musí padák dostat do letové pozice maximálně na tři kroky, jinak je totiž velká pravděpodobnost, že se shledá se svými již nežijícími předky. Je to proto, že pod cestou je menší prostranství kde sedí turisté a kochají se krásami přírody, příp. točí na kameru piloty v naději, že něco vyhrají v Neváhej a Toč, přičemž hlavní problém spočívá v tom, že pod tímto prostranstvím je jenom díra v zemi s občas rozesetými smrčky a obrovskými kameny z doby ledové. Přistát není kde, protože na protilehlé straně této díry je opětovně svah (jak překvapivé) o zhruba stejném sklonu a sice moc velkém. Zbytek pokrývá les a šutry. Z těchto důvodů je rozumné, počkat na protivítr a nebo jako mi na termický závan. Tyto jsou však občas zrádné, když zdechnou v ten nejméně vhodný okamžik a sice ihned po startu. Co Vám budu vykládat, měl jsem opravdový strach a proto roli pokusného králíka převzal prvý kolega. Ten se jej zhostil naprosto bravurně a to tak, že se dvakrát pokusil odstartovat na kříž, což se mu kvůli slabému větru nepodařilo, avšak třetí pokus se již „povedl“ a odstartoval. Ihned po startu však zmizel v díře, protože to „chcíplo“ (vítr). Za chvíli se však vynořil a asi o dva metry minul levým uchem zde postavenou chatu. Následně naletěl dle jeho slov „čtyřmetrový šprajc“ ve kterém však nezačal točit v domnění, že najde něco lepšího a jako obvykle se zmýlil, protože všude byly už jen vydatné klesáky.

Samozřejmě, že jsem neodolal a když mi kolega číslo dva řekl, kam mám letět na přistávačku (o které jsem do momentu přistání nevěděl, protože za hřeben není vidět), tak jsem odstartoval s vědomím, že mám po startu hned točit do leva, přesvahovat to nad Obří skály, kde to prý vždy dává, pak přeletět asi 1 km nad protější svah, kde je výsek v lese a kde to prý dává i v zimě a pak letět údolím a přistát za kopcem (kam jsem neviděl) na nějaké louce. A když prý se mi nad „Obřákama“ podaří něco vytočit, nebo nad nimi budu mít výšku aspoň 150 metrů, tak mám pokračovat v letu zpět na Ostružnou k vozidlu a zajistit svoz. Start byl v pohodě a já se řídil výše popsaným návodem. Bohužel jsem se však vzhledem ke své nezkušenosti příliš neodvažoval letět ke kopci a z tohoto důvodu jsem letěl v nule, nebo spíše klesal. Nad Obřáky jsem přiletěl ve výšce asi 50 metrů a když jsem se podíval dále vlevo směrem nad Ostružnou, tak mi bylo jasné že tam nedoletím a přistávat v lese, kde ještě lidská noha nevkročila se mi taky nechtělo. Proto jsem se odpoutal od kopce a pokusil se přeletět údolí, tam jsem však nalítnul klesání o síle 3 m/s a proto jsem raději stoupl do speedu a letěl pryč. Tím se však mé klesání zvedlo na 5,2 m/s. Výšky ubývalo a klesání bylo pořád vydatné. Po nějaké době když už výšky nebylo moc jsem vyhodnotil situaci a došel k závěru, že nad výsek nemá cenu letět a riskovat přistání do stromů a proto jsem pokračoval dále k přistávačce. Před přistávačkou a dále pak středem napříč ní vede vysoké napětí, které jsem v pohodě přeletěl a přitom zjistil, že ze spodu stoupá nějaký smrad připomínající močůvku. Vlevo byla louka a vpravo nějaký hnědý flek (pole). Vydedukoval jsem, že zemědělci asi hnojili to pole a rozhodl se přistát na louce asi 20 metrů od kolegy, který startoval přede mnou. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem zjistil, že v místech mého přistání se nacházela rozházená kejda (prostě sračky od prasat), naštěstí však již v mírně zaschnutém stavu. V zájmu záchrany padáku jsem tento udržoval při mírném protivětru v letové pozici a upaloval ke kolegovi v domnění, že tam je to lepší. Iluze se však rozplynuly jako dým z cigarety a já musel hadr položit na zem. Pak jsme zabalili a šli na pěnivý mok do místní restaurace. Druhý kolega, který zkušeně počkal ulétl o 500 metrů dál a to přímo na fotbalové hřiště, kde v té době trénovali paragáni seskoky na matraci. Druhý kolega byl vybrán jako dobrovolník k zajištění povozu na druhý pokus k letu a mi mezi tím doplňovali „zátěž“ v tekutém stavu. Protože mu chvíli trvalo zajištění povozu (musel namontovat autobaterii), denní doba postoupila a my byli nuceni operativně přehodnotit plán letět ze Šeráku a rozhodli jsme se pro Mračnou. Takže opět vývoz lanem, zrychlený přesun a start. Pohodička ve vzduchu. Domluvili jsme se, že nebudeme přistávat na standardním místně u lanovky, ale přistaneme rovnou u hospody Inka, na loučce vedle kostela. Já letěl první a nad kostelem bylo výšky na rozdávání. Následovala spirála, kdy má dutá tykev neodhadla rychlost klesání a po dotočení na směr v němž bylo nejrozumnější přistát mi přikázala vypustit řidičku a srovnat směr. Jak byl padák rozjetý a já řízení vypustil rychle vzhůru, tak následovala situace, kterou si již nepřeji zažít podruhé. V mžiknutí oka mi padák zmizel za zády takovým způsobem, že se mi jej nepodařilo pohledem nalézt. Můj pád se zrychlil a myšlení „zatuhlo“. Zřejmě jsem ruce nechal nad hlavou, protože bych tu už asi nebyl a padák se asi po dvou vteřinách rozjel, kdy mi umožnil pokochat se jeho odtokovou hranou a částí vrchního potahu. S „přehledem“ jsem to stihl ubrzdit a pak už jen bravurně přistál na nohy a bez následků, ke zklamání přihlížejících turistů. Majitel restaurace, kde jsme poté doplňovali zátěž mi řekl, že: „Když viděl co dělá ten padák, tak si myslel, že se zabiju“. Já jsem mu již raději neříkal, že jsem si to v těch asi 15 metrech myslel taky, avšak s tím rozdílem, že si minimálně přerazím páteř.

Abychom oslavili úspěšný den, pokračovalo doplňování zátěže a někoho napadlo, že bychom si mohli jít ještě jednou slétnou Mračnou a zkusit katabatiku. To je když ze svahů začne do údolí stékat studený vzduch, který vytlačuje ten teplý středem údolí vzhůru a mistři piloti mají poté možnost vozit se delší dobu na těchto klidných stoupavých proudech. Diskuze se však poněkud protáhla, až nakonec přestala jet i lanovka. Protože však panovalo naprosté bezvětří a zátěž byla dostatečně doplněna, rozhodli jsme se o pěší výšlap na startoviště. Tam jsme doslova vyběhli za hodinu, když jsme se před tím vsadili s prvým kolegou, že to dokážem. Nejdříve šli sice plíce a pak já s druhým kolegou, ale dokázali jsme, že to dokážeme. Nahoře však trochu foukalo a tak jsem letěl první. Jaké bylo mé překvapení, když (údolní) vítr zesílil natolik, že jsem musel celý let stát ve speedu a proto jsem nad přistávačku přiletěl v minimální výšce. Nechtělo se mi však odsud tak daleko šlapat k autu a proto jsem se rozhodl přistát mezi lanovkama. Můj odhad však byl poněkud mylný a místo mnou vybrané se ukázalo jako nevhodné, což jsem zjistil až poté, co jsem letěl přímo na lano a tak mi nezbylo nic jiného než zatočit do leva, když jsem již nestihl přibrzdit a naplno to napálil do svahu, který se ze vzduchu nezdál až tak prudký. V důsledku těchto okolností jsem si vyvrtnul kotník, který se zvětšil do velikosti přerostlého pomeranče. Potom sádra, nemocenská, bolest a jiné nepříjemnosti. Čím to bylo způsobeno? Zřejmě tím, že jsem zkonzumoval příliš malé množství zátěže, kterou jsem při výšlapu do kopce vypotil. Kolega jí zase vypil moc, protože při prvním pokusu o start utrhnul řídící šňůru a při druhém mu vítr hodil padák na stromy, takže jej do tmy vymotával a pak šel ještě pěšky dolů. Jaké z toho plyne poučení? Když jsi střízlivý, tak nelítej.  :o))

 

Letu zdar, lítám dál - Pepé Letec.

 

Sumárum: Zranění nic moc, ale díky „skvělé a na výsost odborné“ zdravotnické péči, která mi byla věnována mám se svým kotníkem problémy ještě více než po roce od ukončení nemocenské. Co z toho plyne? Nedělejte kraviny a nebuďte líní!! Pro každý případ je dobré mít v záloze nějakého kamaráda s titulem MUDr., který Vám již ve dveřích neřekne, že můžete být rádi, že vůbec chodíte a bez další prohlídky Vás nevykopne z ordinace!

 

 

 

 

 

 

 

Příběh č. 9 - Motor je skvělá věc

 

Příběh z 19. července 2003

 Motor je skvělá věc

Tak jsem byl v sobotu lítat s motorem. Po zkušenostech s vysokým napětím jsem se raději domluvil na místním letišti, kde jsou velmi vstřícní k podobným hazardérům jako jsem já. V sobotu po rodinné oslavě, když už chcípla termika jsem se dostavil asi kolem 18.00 hod. na letiště. Po ověření zda-li zde se mohu pokusit o let jsme s pomocným mechanikem sestrojili krosnu, nachystali padák a šlo se na věc. Vítr foukal z boku a proto jsem musel startovat napříč vzletovou plochu, což je trochu do kopce a já se obával neúspěchu. Start se povedl, i když na mne foukalo trochu víc, ale nedal jsem se a třicetikilový ventilátor mne držel při zemi zuby nehty. Po odpoutání od rodné hroudy jsem nastoupal na polovičním výkonu asi do 15 metrů, usadil se a pak to ohulil na plno. Padák se otočil a já to kalil přímo po větru, bez šance nabrat výšku. Pokusil jsem se tedy zatočit doprava, ale začal jsem padat bokem po křídle rovnou k zemi. Protože tudy cesta do výšin nevedla, pokusil jsem se zatočit na opačnou stranu, ale bezvýsledně. Obával jsem se totiž, abych se opět nepřetočil v popruzích. Let se mi podařilo stabilizovat a po větru jsem se řítil do údolí pod letištěm. Byl to boj. Opět jsem si připadal, jako špatně řízený model na dálkové ovládání. Zdálo se mi, jako bych koutkem oka zahlédl v lese za stromem kamaráda, leteckého modeláře s jeho radiostanicí a očima podlitýma krví, jak se snaží zavádět bludné řídící povely do mého hadroletu. Bylo to jako na horské dráze. Nahorů do pěti metrů a pak dolů do pole, ventilátorem trochu posekat zemědělcům dozrávající pšenici. Její hlavičky jsem stínal roztočenou vrtulí naprosto nemilosrdně. Stonky jsem zanechal pro opravdové kombajny. Po nějaké době se mi podařilo zatočit proti větru a prodíral jsem se zpět k místu startu. Bohužel se mi však nedařilo nabrat výšku a tak jsem nakonec nabral to pole. Nějaký zákeřný zemědělec mi však pod pravé koleno stihl vložit šutr a tak na něm mám modro-fialovou skvrnu velikosti mexického dolaru. Za trest jsem mu v pšenici vyšlapal pěšinu o délce minimálně 300 metrů. Zpocený a politý benzínem vytékajícího s přivzdušňovací dírky nádrže jsem se dostavil na letištní plochu. Pomocný mechanik mne již netrpělivě vyhlížel a ihned podal čerstvé informace o tom, jak jsem již byl pohřben a místní piloti zestárli o deset let, když se již chystali volat havrany a hledat mé roztříštěné pozůstatky. Skutečně se po chvíli jeden z nich dostavil a řekl, sice ne tak na tvrdo, že větší vemeno ještě neviděl a jestli prý nevím na co mám ty špagáty v rukách. Ty jsou tam prý proto, že se jimi padák řídí. Taky mi řekl, ať se jdu zabít někam jinam, že nepotřebují mít kvůli takovému kreténovi jako jsem já nějaký průser. Do toho mi začal brečet můj tříletý kluk, že chce jít za maminkou a bylo vymalováno. Já jsem toho měl taky plný zuby a chtěl jsem jít domů s tím, že na motor již nikdy nevlezu. Pak jsem však začal přemýšlet ??? a uvědomil jsem si, že když to nezkusím ještě jednou s kladným výsledkem, tak příště mne na letišti místo létání budou čekat akorát tak opovržlivé pohledy a při dotazu na vzletové povolení se ze všech úst ozve výsměšné NE!! Kreténi mají na letiště vstup zakázán a to i do místní hospůdky, preventivně.

Protože i padák byl zlitý od benzínu, utřel jsem jej do svého zánovního trika a zavolal kámošovi, od kterého máme koupenu krosnu a získal několik cenných informací, co se týče samovolného zatáčení krosny a otáčení na opačnou stranu pod plynem a bez něj. Deprese opadla a já se pokusil o další start. Ten proběhl úspěšně a já půl hodiny létal kolem letiště. Pomocný mechanik však byl při upínání popruhů od padáku do krosny odstrčen rozzuřeným davem podnapilého letištního personálu, který mne chtěl „umoudřit“ a díky tomu jeden z podnapilých účastníků, který „pomáhal“ s jejich upínáním mi levý popruh přetočil, takže se mi docela blbě zatáčelo do leva. Závadu jsem za letu odstranil tak, že jsem řidičku přehodil přes popruhy a už to bylo v pohodě. Zkoušel jsem různé manévry, jako odstředivku (taková ostřejší zatáčka o několik 360°), která je z motorem docela zajímavá a opadání pozoruhodné. Taky jsem zkusil přidat plyn na plno a pak jej rychle ubrat, ale málem jsem si strachy prcnul do slipáčů, když mi klapla pravá půlka hadru a já měl co dělat, abych srovnal ten kyv a ještě ladil upadlý hadr. Pro příště se takovýchto veselých kousků raději vyvaruji. Je skvělé, že na letišti je větrný pytel, což je vymoženost k nezaplacení. To můžete před přistáním zkontrolovat odkud fouká vítr a pak si v klídku proti němu přistát. Piloti kamikadze a zarputilí zemědělci však přistávají zásadně po větru a závodí spolu, kdo svou tlamou vyhloubí hlubší a delší díru v zemi. Takže přistání proběhlo k mému velkému překvapení a ještě větší radosti, že jsem se opětovně neztrapnil naprosto pohodově. Nejdřív jsem přistál jako do bavlnky na nohy a v zápětí mi na záda spadl pytel cementu. Ustál jsem to a ani jsem si nerozbil hubu a zabandážovaný kotník nepovolil ani o milimetr. Dostalo se mi vřelého přivítání v podobě potlesku a poté množství cenných rad, které vždy rád přivítám, obzvlášť když to nebolí. Doma jsem pak odstranil chybičku s vytékajícím benzínem pod heslem: „Ani kapka na zmar, z nádrže přímo do karburátoru“.

Samozřejmě, že v neděli jsem si musel jít svůj zážitek zopakovat, kdy jsem „ladil“ své pilotní umění za odborného dohledu všech zúčastněných. Na letišti se však objevil nějaký ultralajt a bylo vidět, že se jedná o instruktora s žákem, který taky „ladil“. Protože jsem nechtěl zavazet udělal jsem si výlet po okolí ve výšce 500 metrů. Nad svým rodným domečkem jsem chvíli kroužil, abych udělal radost rodinným příslušníkům. Protože jsem letěl po větru docela dlouho, tak jsem si v této výšce zapínal speed. To mi trvalo několik minut, ale po jeho zapnutí jsem do něj stoupnul a závodil se škodovkou, která jela stejným směrem jako já. Nad letištěm jsem nastoupal do 600 metrů a vychutnával pohodu prodlužujících se stínů, zapadajícího slunce na horizontu, „plnotučného“ vzduchu, jímž jsem si labužnicky plnil plíce, a dalších postřehů, které zcela jistě prožívá každý kdo má k létání nějaký vztah.
Na závěr jsem si mrsknul několik vyklesávacích odstředivek a za naprostého bezvětří bravurně přistál na nohy. Jsem potěšen sám sebou, že jsem si nerozbil hubu, případně nevyrobil dalšího modráka.

Ještě jsem sešteloval popruhy, abych neseděl v sedačce šikmo a už se těším na další zážitky.

Ať nám to lítá - Pepé Letec.

 

Příběh č. 10 - když do lufu, tak jedině s motorem

 

Příběh z 25. července 2003

 Když do lufu, tak jedině s motorem

Včera jsem byl opět provětrat svůj hadrolet. Celý den bylo pod mrakem a občas sprchlo. Už jsem to vzdával, ale přestalo pršet, tráva částečně oschla a tak jsem hodil letadlo do kufru svého zánovního vozidla a valil na letiště. Po vyřízení letového povolení byla runvay volná a já startoval za úplného bezvětří. Hodím hadr nad hlavu a tento mi začal padat do prava. Tak na něj čučím, běžím a ladím ten bordel, když v tom z ničeho nic mi nějakej zas..... údernickej krtek vytlačil krtinec přímo před nohou a já samozřejmě zakop. Ještě jsem stihl vypnout sekačku a upadnout na hubu. Ten mrzácký krtek měl ještě dost času a drzosti, aby rozvinul transparent s nápisem: „Zvedej nohy, vole“. Alespoň jsem pobavil obecenstvo sedící na terase hospůdky. Druhý start probíhal identicky, naštěstí již bez krtka. Před startem jsem si říkal, že si ještě dotáhnu nožní popruhy a samozřejmě jsem na to zapomněl. Došlo mi to až tehdy, když jsem visel za kule ve dvou metrech na nabržděném padáku ve snaze si je urazit o nějaké letištní antény. Vyšlo to však bez újmy na zdraví a po usazení do nově seřízené sedačky jsem si hodinu a půl polítal. V té době však začali létat i místní piloti ve svých strojích a já na grupáč ve třech neměl chuť, obzvlášť poté, co mne jeden z nich obšťastňoval kroužením v mé blízkosti v čemž jsem jej následoval, abych věděl kde je. Zatáčky však byly na levou stranu a ty mi na plynu nejdou a tak jsem z 350 metrů mrsknul odstředivku k zemi, až se vário zastavilo na klesání 8 m/s. To jsem si přečet až pak, protože mi to v tom švungu nějak nešlo. Možná to bylo i víc, ale ten krám už víc neměří. Ještě že jsem si vzal pemprs, ale stojí to za to. Hadr ze spirály vychází dobře. Potom jsem si řekl, že se juknu po okolí a tak jsem se vydal směrem k hraničnímu přechodu. Ani jsem tam nedoletěl a začalo pršet. Do pr.... co je to je to zase za překvapení? Kouknu na vário a tam nějakých 460 metrů nad startem. To už budu asi v základně oblačnosti. Rychle pryč, než z ní vylítne ještě větší magor než jsem já a sejme mne. Trochu jsem vyklesal, aby nepršelo, zapnul spída a valil nad letiště. Obavu z polské protiletecké obrany jsem neměl i když asi nemají jen nelétající vrtulníky. Než by přilítlo naše vojsko z Mošnova, tak bych musel ještě za letu dvakrát natankovat a to je bratru tak na čtyři hoďky v luftě. Tak dlouho se mi tam už nechtělo trávit, protože jsem byl zmrzlý jak sobolí hovno a z nosu mi tekl sopel jak šráky. Ještě že mi jej ventilátor spolehlivě odsával ze skoby. Po příletu nad plochu jsem opětovně zkusil odstředivku a pak ještě trochu poškádlit hadr pár wingovery a pak jsem se jal přistávat. Zmrzlé končetiny jsem se pokoušel rozhýbat, avšak bezvýsledně. Prsty na plynu jsem měl tak zmrzlé, že jsem s nimi nemohl hýbat a to i z důvodu křeči, které jsem do nich dostal, když jsem motor lechtal na nízkých otáčkách. Příště si sebou vezmu ledního medvěda, abych se měl jak ohřát. Ruce jsem si do prdele vrazit nemohl, protože s plynovou přípustí bych si zcela jistě natrh koncák. Přistání se konalo jak jinak než za bezvětří. Zmrzlost byla vysoká a tak končetiny nestihly kmitat a proto jsem přistál v dokluzu na kolenou jako Majkí Džeksonů. Na koulích jsem se podrbat nestih, takže si mne s ním nespletli. Alespoň jsem opětovně pobavil mírně podnapilé osazenstvo zahrádky a zaslechl nějaké poznámky, že bych se měl naučit parakotoul. To by bylo docela zajímavé a kdybych vyhrál kameru, tak bych investoval i tři litry do nové vrtule.

 

Zdravím všechny letadla - Pepé Letec.

Příběh č. 11 -  jak jsem si vyzkoušel nouzové přistání

 

Příběh někdy ze srpna 2003

 Jak jsem si vyzkoušel nouzové přistání

To bylo takhle krásné páteční srpnové ráno roku dvoutisícího třetího. Ideální den pro provětrání padákového kluzáku hnaného přes reduktor vrtulovým agregátem. Čas na startovišti 08.30 hod., příprava, kontrola, korekce vzhledem k proměnlivému větru a čas odpoutání od rodné hroudy s plnou nádrží asi v 09.00 hod. Po nějaké době výška krásných 1.200 metrů nad startem při průměrném stoupání 2 m/s. Asi hoďka a půl ve vzduchu, pohodový let, klídek, úžasné pohledy. Přílet ve speedu nad místo vzdálené od startu vzdušnou čarou asi 30 km, kontrola prostoru pod sebou a zjištění, že ty bílé tečky budou rodinní příslušníci přes jedno koleno. Odstředivka - kontrola Pemprs - vše OK, zjištění, že to není rodina ale stádo kachen, které se zbaběle utíká schovat do kurníku. Následně vycházejí rodinní příslušníci, pak chvíli machruji a mávám a při pohledu do nádrže zjišťuji, že je nejvyšší čas vrátit se zpět (stejně by to asi nevyšlo). Jeseníky, nebo že by už Beskydy? krásná věc, ale nesmíš vyklesat pod hřeben kopce do rotoru. Následuje snaha o nabrání nějakého metru, ale vono nic. Potom přefouknutí, nebo že by bravurní pilotáž? nad údolní loučku a nad touto kroužení na plnou knedli spojené s nabíráním výšky no a tak si říkám, že bych už letěl? Raději ne. Ještě něco vytočím, protože dalších pět kiláků není kam přistát. Všude samej les a strž.  Aktuální výška nad loukou 100 metrů, výška nad levým hřebenem 0 metrů, výška nad pravým hřebenem 40 metrů, záložák doma ve skříni v sedačce, plný knedlík. Tak jo, to pude, ještě dvakrát otočím a valím dom, nebo mi dojde benal. V tom to přišlo. Takové jemné lupnutí a najednou nic. Úplně se ztratil tah motoru. Přepínám mozek na zrychlený režim. Kurva co to je za bordel. Vzpomínka - určitě mi upadla vrtule, čet jsem o tom v Pilotu, to je v prdeli. Jak je to možné, včera jsem byl na prohlídce. Únavový zlom je nesmysl, ten krám má nálet 7,5 hodiny. Že by povolily naolejované šrouby v reduktoru? Blbost, i když... Vypínám motor. CO JE? Proč to pořád jede? To není možný vždyť to má být vypnutý. I o tom jsem čet v Pilotu. Podělanej Murphy s těmi jeho zákony. Seru na to, na zemi to vyřeším, pokud ještě budu moct. Do řiti, proč tak rychle padám k zemi. Pohled do vrchlíku, kde je? Ještě že jsem to ubrzdil dřív, než jsem si uvědomil co se děje, ale proč má poloviční rozpětí, odtokovka je zlomená po celé délce dolů a já vidím její vrchní potah. Kurva, proč jsou ty špagáty tak prověšené! Dedukce - to je jasný, jak mi ulítla ta vrtule, tak usekla špagáty. Seru na to, hodím záložák. Nahmátnutí - kurva nechal jsem ho doma ve skříni! To je v prdeli, rozbiju si hubu. No nic musím to nějak ukočírovat. Pohled dolů - vrtule se vzdaluje a ještě stačí rotovat a zdá se mi jako by mi něco ukazovala vztyčeným prstem??? Padání se stabilizuje - pohled na vário -4 m/s. Motor se zastavil. Ticho. Slyším, jak začínají svištět šňůry - pohled na hadr a už je zase celý, pěkně nalitý a i šňůry už neplandají. Jo je to dobrý. Vím kam přistát. Posledně jsem si tu málem vyvrtnul kotník. Celá ta posraná louka je zarostlá travou a pod ní jsou vyhrabány díry od slepic, které nejsou vidět. Skvělá perspektiva na druhý chod. No nic, ten špatný kotník mám ještě zabandážovaný, tak se trefím na ten druhý. Srát na to, soustředit se na přistání. Kurňa je to nějaký rychlý, to bude prda. Zatáčka nad hřebenem - vo fous. A teď se trefit na tu loučku. Jedna zatáčka - ještě že ty stromy už víc nerostou, druhá zatáčka - ta střecha nebyla tak blízko. Do prdele, mám to přebržděný, to znám. Rychle odbrzdit, ale co ta výška? To musí vyjít, nebo si rozbiju hubu tak jako tak. Odbrždění, předstřel zhoupnutí, brzda, jo pohoda vyšlo to. Proč je tu rosa a na startu nebyla? Přistání jak Majkl Jackson a po jednom koleni přijíždím v podřepu ke zděšené rodině. Stejně už není co rozbít. Kupodivu se rám země ani netkl. Pokud by tam byla vrtule, zcela jistě bych s ní fláknul o zem a zlomil ji, jak posledně na jiném místě.

            Pánové a dámy, nějak tak to bylo. Mnoho z toho co se stalo si již nepamatuji, ale to co jsem napsal je pravdivé. Příčinou nehody bylo to, že jsem dříve při nepovedeném přistání ulomil vrtuli a nevyměnil hřídel reduktoru. Prasklina nešla vidět, ale velmi nepříjemně se projevila. Jsem rád, že jsem tou vrtulí netrefil do palice někoho z rodiny, nebo toho traktoristu co o kus vedle jezdil. Asi sekal trávu nebo co. Mohu zodpovědně prohlásit, že dva dny jsem byl jak znovu narozený a raději již nebudu létat nad lidmi a jejich přístřešky. Alespoň do té doby, než zase získám důvěru ve svůj pekelný stroj. A taky jsem napsal dopis Ježíškovi, aby mi o vánocích přines ten přední kontejner na záložák, abych ho mohl předělat ze sedačky.

 

 

Podotýkám, že od upadnutí vrtule až po opětovné samo rozchození se padáku proběhlo velmi rychle. Přesný čas však nedokáži stanovit, vzhledem k jiném vnímání jeho plynutí v té době. Když si to zpětně promítám, tak ani nevím co bylo dřív a co později, ale co z toho, žiju a nikomu se nikomu nestalo. To by byl průser.

 

Mějte se pohodově a někdy ve vzduchu – Pepé Letec, asi víte proč :-)

 

 

 

 

 

Příběh č. 12 - Strasti a slasti, dementního pilota Pepého Letce alias Rampy Mc Kváka.

 

Strasti a slasti, dementního pilota Pepého Letce alias Rampy Mc Kváka.

 

Poslední úryvek z denníku tohoto slavného vzduchoplavce, jež sám v zapomenutém kraji Jesenickém se pokouší přes všechna úskalí překonat zákony boha Gravitona a jeho bratra boha Urgána (případně sestřenice z druhého kolena zvoucí se též Vichřice).

 

Tak jsem se dnes rozhodl, že konečně vyzkouším krosnu po opravě, když mi asi před třemi měsíci za letu ulítla vrtule i s reduktorem a ještě měla tu drzost mi zamávat. I když se mi nechtělo, dodal jsem si odvahy a s veškerým vybavením se dostavil na místní letiště, kde občas pro pobavení kolegů lítajících v plechových a kompozitových ptácích, létám i já. Mé rozhodnutí bylo umocněno tím, že počasí se po dlouhé době ukázalo jako letové a byl by hřích nejít létat obzvláště pak o dovolené. Vše jsem nachystal a protože jsem měl v plánu přelet o délce asi 2 * 30 km, natankoval jsem až nad špunt a jal se startovat. Foukal západ tak 1-2 metry, trošku se to točilo chvíli zleva a pak zprava, ale v toleranci. Samozřejmě jsem se navlékl jak lední medvěd, protože se dalo předpokládat, že 20. listopadu 2003 bude v 500 metrech kosa, takže jsem se málem ani nenasoukal do krosny. Říkám si, už jsem tři měsíce neletěl, v těch hadrech se sotva hýbu, jsem zpocenej jak prase, to nebude jen tak, určitě se stane zase nějaký průser, už proto že mi to nějak dlouho trvalo a navíc jsem si sebou vzal foťák. Ale co by se asi tak mohlo mohlo stát že? Vždyť jsem nesmrtelný. Takže start. Klasika, ale z ničeho nic přišel poryv a to zrovna ve chvíli, když jsem se snažil dostat padák nad hlavu. Málem mě to hodilo na záda. Ve snaze za každou cenu odstartovat a nezpůsobit si majetkovou újmu na vrtuli jsem přidal plyn na plno a mírně se předklonil. Tím jsem docílil toho, že jsem si ještě více fouknul do padáku, ale zabránil jsem pádu na záda. V ten samý moment však poryv ustal, padák se dostal do pozice nad hlavu, já zakopl o trs trávy a ve stejném okamžiku jsem se přišpendlil na plném plynu držkou do hlíny. Byla to taková šupa, že se mi zatmělo před očima. Nevím proč jsem měl na hlavě přilbu, když mám stejně otlučené čelo a rozbitou hubu. Asi proto, že kdybych ji neměl bylo by na světě o jeden kokosový ořech míň. A to proto, že když bych jej nelouskl o zem, tak by mi jej zezadu louskla rozzuřená krosna. Bylo jasné, že to už nerozchodím a tak jsem se snažil alespoň vypnout motor. To se mi skutečně po nějaké chvíli povedlo. Nemohl jsem totiž nahmátnout vypínač a když se mi to konečně povedlo nebylo co řešit. Fungl nová vrtule, která ještě neměla tu čest letět byla vhodná tak akorát na zeď, nebo do kotle na podpal. Ochranný rám vrtule z 1/2 ohlý, jak do něj sekla vrtule a ve spodním potahu padáku díra o velikosti tenisáku. (Že by mi někdo střílel pod nohy?) Ochranná síťka na cucky. Další drobností bylo to že jsem rukou s plynovou přípustí rovněž praštil o zem, takže mi teď odmítají fungovat tři prsty na ruce. Jsem však rád, že si mohu vybrat, jestli si budu utírat zadek malíčkem, nebo palcem. Aby toho nebylo dost, celý jsem se polil benzínem, včetně padáku a abych završil tento skvělý zážitek onou pověstnou třešničkou, propíchl jsem si onu poškozenou dlaň třískou z vrtule a to pod kůží v délce 3 cm. Když sado maso, tak pořádný.

 

Jaké z toho plyne poučení? Když se ti chce lítat a jsou k tomu podmínky jak stvořený tak nelítej, protože si stejně rozbiješ hubu a to tuplovaně, pokud si s sebou vezmeš foťák..

Raději se budu pro příště držet svého osvědčeného receptu: Na kopec s padákem zásadně při větru silnějším než 8 m/s a nejlépe v rotoru. Tam si člověk alespoň užije opravdový adrenalin a vůbec nic to nestojí. Kosti srůstají úplně samy. Věřte mi, už to mám vyzkoušený. Ten kotník po půl roce skoro necítím :-)

 

Mějte se pěkně, já jdu vydělávat na novou vrtuli, rám a opravu padáku. Držku si spravovat nenechám, protože konečně vypadám jak pořádný chlap – Pepé Letec.

 

 

 

 

 

Příběh č. 13 - Jak se lítá ve Slovinsku

 

Jak se lítá ve Slovinsku

            Letos jsem se rozhodl, že si konečně pořádně zalétám a proto jsem se vydal s partou skvělých lidí do Slovinska.  Zde jsme létali na Lijaku (nevím, jestli to píšu správně) a poslední den i na Kobale. Létání zde je opravdu naprosto ideální a obzvlášť na Lijaku není problém udržet se ve vzduchu více než dvě hodiny. Kamarád tam vydržel hodin pět!! A to byl prosím kurzík!!

            Když jsem tedy třetí den létal na Lijaku, tak asi po dvou hodinách v luftě jsem dostal hlad a začala mi být zima. Díky důkladně vypláchlému žaludku z polévek Dr. Chemika a dodržovanému pivnímu režimu mi začalo být nevolno a já se rozhodl přistát. Od hřebene jsem z pod základny odlétl, a to rovnou nad kemp, v jehož předpolí jsem se rozhodl přistát. Protože jsem měl přes 800 metrů nad kempem zkusil jsem různé uměle navozené klapance a pak se rozhodoval, co zkusím dřív. Jestli B-stall a nebo spirálu. Protože mi bylo akorát tak na zdechnutí, B-stall jsem raději vypustil a rozhodl se vyklesat spirálou. Tak jo. Dal jsem si mou oblíbenou a sice pravou. Tak to točím, už mám opadání –8m/s a tak si říkám: „Motor na zádech nemám, tak zkusím co to dělá. Těch 8 metrů je nuda“. Tak jsem řidičku přitáhl pořádně a pak to přišlo. Padák se velmi rychle dynamicky rozjel takovým způsobem, že mne to doslova zatlačilo do sedačky. Z brožury jsem měl nastudováno co se bude dít, ale toto jsem opravdu nečekal. Málem jsem se posral strachy. Opravdu to bylo drsné. Největší sranda však teprve přišla, a to tehdy když jsem zjistil, že se asi rozmáznu o zem, když něco neudělám. Protože se při vyjetí z této ostré spirály (nikoli ze SATu) dal očekávat dynamický předstřel, velmi pozvolna jsem vypustil řidičku. Jaké však bylo mé překvapení, když si to padák nezmenšenou rychlostí šrouboval k zemi. Hlavou mi probřesklo, že jsem v prdeli, protože se tutově zabiju, když v takovém průseru jsem ještě nikdy nebyl. Hned poté jsem si uvědomil, že neustále sedím v sedačce nakloněn na pravou stranu. Proto jsem si sedl rovně a čekal, že se spirála srovná. Nic se však nestalo a já se řídil rovnou k zemi. Zabránit rotaci přibržděním obrácené strany jsem se obával z důvodu neočekávaného masivního klapance při vyjetí ze spirály. Co mne však (později) překvapilo bylo to, že jsem byl tak zaskočen tímto manévrem t.j. silami v něm působícími, že jsem nebyl schopen nijak reagovat. Úplně jsem ztuhl a můj mozek se proměnil v hromadu nepoužitelných sraček, protože mne přepadla čistá hrůza. Prostě jsem totálně vytuhnul. Finito, Exito, Kaputo.

Po několika zatáčkách (po srovnání se v sedačce) však padák plynule vyjel ze spirály a to prosím bez jakéhokoliv náznaku klapance, či nepříjemného přechodového režimu. Bylo to tak ladné, že to zespoda muselo vypadat tak, že pilot je opravu machr. Ten však v tu chvíli nebyl schopen vůbec ničeho, takže se nestihl ani posrat strachy. Rovněž tak případný upír by se krve nedocucal. V době vybrání jsem měl výšky asi tak 300 metrů. Takže jsem se řítil k zemi něco kolem 500 metrů a po tuto dobu nebyl schopen cokoli udělat. Sice jsem věděl co mohu očekávat, ale to co přišlo mne těžce zaskočilo. (O důvod víc, proč si udělat kurs nestandardních letových režimů a proč nedělat spirálu s motorem).

            Ovšem den ještě nekončil a já byl pořád ve vzduchu. Z pochopitelných důvodů  jsem už neměl na B-stall ani pomyšlení a rozhodl se přistát na loučce před kempem. Nalétl jsem si kolem vysokého napětí, ale tam jsem nad rozoraným políčkem nalétl 3,5 metrový klesák, který mne dostal asi 20 metrů nad zem. Protože jsem se nechtěl brodit trávou přes odvodňovací kanály, zatočil jsem do leva a hle, nad loukou byl stoupák, takže jsem letěl v nule rovnou na kemp. Pokusil jsem se vyklesávat esíčkama, ale toto se příliš nedařilo a já se už viděl rozvěšen na druhé straně kempu na drátech nízkého napětí. Proto jsem pokusně začal za pomocí řidiček pumpovat vzduch z hadru, ale páč jsem si vyklepal opadání větší, než bych ustál, nezbylo než letět rovně. Už to bylo dobrý, když v tom jsem si po přelétnutí prvé řady stanů v kempu všiml, že přímo ve směru ve kterém jsem se rozhodl přistát je postaven stan. Ten bych sice těsně minul, ale už bych neminul toho chlapa, co měl hlavu ve stanu a zbývající část těla vysrkoval ze stanu ven, když v tomto evidentně něco hledal, takže o mé existenci ve své bezprostřední blízkosti neměl ani potuchy. Protože jsem jej nechtěl zabít, ostře jsem zatočil doleva a protože už to bylo těsně nad zemí, stihl jsem akorát stáhnout řidičky pod prdel a nohama dopadnout těsně před jiný stan. Ještě jsem se pomodlil aby to nebylo na tu Felicii za stanem a pak bum, prásk, jsem držkou přežehlil stan z jeho levé strany. Pěkně od zadu přes vchod, až na trávu. Stan na sto sraček a můj hadr rozhozen na pergole, stromě a Felicii.

            Sklidil jsem obdiv všech přítomných a docela si oddechl po zjištění, že jsem v tomto stanu nikoho nezabil. Pak nezbylo než počkat na majitele stanu v obavě, že mi bude vysvětleno zač je toho loket. Naštěstí se tento ukázal být pilotem, kdy se nijak nehněval, držku mi nerozbil a co mne nejvíc překvapilo, odmítl i mou finanční kompenzaci, případně číslo pojistky, kterou jsem měl za tímto účelem sjednánu do zahraničí. Tímto mu patří ještě jednou má omluva a poděkování, že měl pochopení pro mou neschopnost trefit se na louku o rozměru fotbalového hřiště.

Přiznávám, že jsem trotl, ale tu termiku jsem opravdu nečekal. Chtěl jsem sice za letu ještě klapnout uši, ale při dřívější rozmluvě s kolegy piloty mi toto nebylo doporučeno. Jaksi jsem si neuvědomil, že jsem na „uších“ již jednou přistával a bylo to v pohodě. Má chyba způsobena předchozím zážitkem a neschopností reálného uvažování spojenou se strachem z tvrdého přistání na klaplých uších. Na druhou stranu, nikdo neutrpěl žádné zranění a to jsem opravdu rád.

Takže poučení, alespoň pro mne je, že si chci udělat krizovky ve Francii, spirálu s motorem ani omylem, i když tomu co jsem dříve prováděl se spirála nedá říkat ani náhodou. Protože toto kempování pod stanem bylo mé první, zjistil jsem, že polévky od Dr. Chemika není to pravé ořechové pro trávící trakt a proto se v budoucnu budu snažit vybavit něčím méně chemickým, abych si opětovně nezlikvidoval střevní mikroflóru.

No a poučení pro Vás? Nelétejte nízko, pomalu a už vůbec ne v režimech o kterých nemáte ani páru (teoretické znalosti jsou sice chvályhodné, ale někdy nepoužitelné), protože si minimálně rozbijete držku.

 

Z cizího krev neteče – Pepé Letec

 

 

 

Zářijová drakijáda, aneb když je někdo blbý

Příběh č. 14

 Zářijová drakijáda, aneb když je někdo blbý, tak mu nepomůže ani svěcená

 

            Tak tu byla předposlední zářijová neděle, já měl překvapivě volno a při pohledu z okna na stromy a oblohu jsem se rozhodl jít do toho, protože skoro nefunělo. Bylo 08.00 hod.  Do vozidla jsem hodil padák, krosnu uchytil na nově zhotovený nosič, který jsem ještě nestihl natřít  a jehož sváry by potřebovaly přejet bruskou. Do luftu jej však nepotáhnu a na zemi to stačí. Alespoň prozatím. Po přijetí na „letiště“ jsem zjistil, že fouká tak akorát do čeho jsem ještě ochoten jít. Směrovka ukazovala západ a občas to fouklo i z jihu. V průběhu mé přípravy na start se ustálil západ. Bylo 09.00 hod. Trochu jsem doladil volnoběh, zahřál motor, rozložil hadr, upnul se do krosny, nastartoval, seřídil se na střed padáku, natáhl šňůry, rozběhl se a ...................... Zapomněl jsem říct, že jsem si s sebou vzal i foťák, a to samo o sobě znamená, že se stane nějaký průser. Tedy a ............ fouklo mi to z boku a hadr se naklonil do leva. Srovnal jsem to, už bylo vše OK a tak běžím, přidám plyn a motor mi málem zdechl. Tak mačkám plyn jak struky na vemenu neotelené krávy v domnění, že poteče mléko, ale naštěstí si pár kapek benzínu našlo cestu ke skomírající svíčce, což pomohlo tomu, že se konečně roztočila vrtule požadovanými otáčkami a ten prochladlý krám mne začal tlačit do luftu. Po nastoupání do 4 metrů jsem byl nucen vysunout podvozek, protože to se mnou málem šlahlo o zem. V půl metru si to však hadr rozmyslet a já počal plynule stoupat. (Přistání v této chvíli by asi bylo nejrozumnějším rozhodnutím toho dne) Jaké však bylo mé překvapení, když se západ změnil na trvalý jiho-západ a já již neletěl ve směru volné krajiny bez překážek, ale byl jsem nucen nabírat výšku směrem k lesu, když na druhou stranu byly baráky, na které se mne to snažilo přefouknout. Když jsem se dostal blíž k lesu do úrovně vrcholů stromů, bylo mi dopřáno zažít, co to znamená orografická turbulence. V jednu chvíli jsem se propadal v druhou pak ztrácel pocit vztlaku a řidičky měkly jak při nácviku v rotoru. To vše bylo umocňováno neustálým kymácením do všech stran. Prdel mi lepila, ale snažil jsem se ze všech sil, abych se dostal do větší výšky nad vrcholky stromů. Toto se však nedařilo a čím blíže jsem byl k lesu, tím jsem byl zralejší na zakopání pod zem. Podařilo se mi nastoupat pár metrů nad úroveň stromů, avšak nad les jsem raději neletěl a po větru se otočil a kalil z toho bordelu. Na dřívější otočení jsem neměl morál, protože jsem se obával zvýšeného opadání (až na zem) při zatáčení v turbulenci, spojeného s nemožností nabírání výšky při letu po větru (což jsem taky zažil). Po otočení jsem se nechal chvíli vláčet luftem a až po zmírnění turbulencí se odvážil přidat plyn. Kupodivu jsem začal stoupat. Protože po větru to kalilo nehorázným způsobem a volno v tomto směru se nedalo předpokládat až na konec světa, otočil jsem a již docela v klidu začal nabírat výšku s úmyslem, že vyfotografuji domečky mých známých. Předpisově jsem vystoupal do 150, pak do 300 a nakonec i do 360 metrů, kde se však vůbec nedalo letět, když při pohledu na zem jsem stál na místě. Proto jsem vyklesal na 300 metrů a ve speedu se mi dařilo prosazovat proti větru, avšak i v této výšce byl docela bordel, takže jsem jej používal ve chvílích, kdy jsem se cítil bezpečně, což bylo opravdu málo kdy. V jedné chvíli se mi dokonce podařilo vytáhnout fotoaparát a zhotovit alespoň jednu rozkymácenou fotografii jako důkaz, že jsem byl letos v luftě s motorem. Při té příležitosti mi začalo pomalu docházet, že po půl hodině ve vzduchu a uletěné vzdálenosti asi 2 km z místa startu, nepatří mé kodrcání k nejrychlejším způsobům přepravy a při představě nutnosti překonání ještě další asi 5-ti km k místu fotografování mne začaly napadat různé nepříjemné pocity, týkající se vzdušných nástrah. Pohoří ke kterému jsem se přiblížil nevěštilo při tomto směru větru nic dobrého, zvláště při zjištění, že s výškou neúměrně stoupá síla větru a já začínal tušit, že každou chvíli vlítnu do pěkného rotoru. Ještě chvíli jsem na volnoběh díky terénní nerovnosti? stoupal 4,5 m/s, avšak v zápětí jsem klesal na plném plynu rovných 5 m/s. Zcela jistě Vás překvapí jako mne, že to bylo rovnou k zemi.  Takto mne to spláchlo o 100 metrů níž.

            I když jsem nedosáhl svého původního cíle, vědom si zklamání všech kteří mi důvěřovali, rozhodl jsem se již po zahájení neřízeného sestupu, že se dnes nehodlám zabít a po otočení ven z toho bordelu jsem začal kalit po větru takovou rychlostí, jakou se mi to nikdy nepodařilo za bezvětří na plném speedu s motorem...... Za „letištěm“ jsem byl coby dup. Protože prostor nad níž jsem se ocitl byl docela rovný a vzdálený místům generujícím orografické (terénní) turbulence, mohl jsem se začít věnovat kochání. Po chvíli mi však došlo, že bych se měl přestal kochat a raději přistát, protože přistání na zpátečku jsem ještě neměl tu čest trénovat a to prosím ani na kurzu :-). Už jsem sice slyšel o přistání na speedu, ale ne v turbulenci a já opravdu nemusím všechno. Se skoro plnou nádrží se mi přistávat nechtělo, ale vítr evidentně zesiloval a úchylný patolog s přiblblým úsměvem již začínal brousit orezlý skalpel.

            Takže jsem klesl a zahájil přistávací manévr. Byl jsem velmi překvapen tím, že padák měl s motorem na volnoběh proti větru klouzavost asi tak 1:1 a možná i horší. Chvíli to vypadalo, že snad na startoviště ani nedoletím, když pak to zas vypadalo, že ho přeletím. V této chvíli jsem si uvědomil, že bych měl raději nějaký metr nastoupat a letět dál od místa původního startu i za cenu, že se projdu pěšky, neboť se dalo předpokládat, že při zesilujícím větru se i turbulence generované lesním porostem budou přesouvat dál do jeho závětří, tedy do místa předchozího startu, kde jsem hodlal přistát. O své domněnce jsem se záhy přesvědčil jako o pravdivé, když jsem začal nehorázným způsobem padat na zem. Subjektivně mi to připadalo, jako by padák ztratil vztlak a dále to se mnou začalo nehorázně kývat do všech stran. Tato situace byla mnohonásobně horší a nepříjemnější, než předchozí start. Dalo by se říct, že ještě před tím, než k tomuto došlo jsem dal plyn na plno, abych provedl nový nálet s místem vzdálenějšího přistání, avšak ve chvíli, kdy jsem přidal plyn se vrtule sice roztočila, ale to bylo tak vše co se odehrálo. Stoupání se nekonalo a asi v 15 metrech to vypadalo spíš na rozbití držky a vrtule, jako při zážitku s vysokým napětím. Proto jsem motor raději vypnul a připravil se na náraz vysunutím podvozku. Při té příležitosti mne napadlo přirovnání této situace k námořníkovi, který se po nepříliš zdařilé plavbě těší na zem, avšak v bouřce je mu dopřáno pouze malého ostrůvku s korálovým útesem. Řešil jsem dva problémy 1) turbulenci spojenou s nezvladatelnými kyvy, 2) vítr silnější, než mi bylo milé. Aby hadr neklapnul a já alespoň trochu dočasně zvýšil vztlak před dopadem na zem, přibrzdil jsem asi na 20% a doufal, že nezačnu couvat. Asi ve třech metrech se padák naštěstí chytil a já, bez nutnosti dalšího dobržďování bravurně přistál. No a bylo 09.45 hod.

 

            Co Vám mám vykládat. Obrovská úleva a ještě větší zkušenost, kterou Vám tímto naprosto bezplatně dávám k dispozici. Po přistání jsem si přečetl sms ze SkyFly – vítr na mobil, kdy na Lysé hoře fučelo ze směru asi 220 (nevím už přesně), ale zato rovných 14 m/s, tak jako všude jinde.

 

Sumárum: Před vyjetím na „letiště“ jsem se nepodíval na Meteoweb na počasí. Plně jsem důvěřoval větrném pytli, který se při přijetí sice choval divně, ale vždy když jsem se na něj podíval to vypadalo, že už se to lepší (směr), kdy před startem to bylo v pohodě (stálý směr ze západu o přijatelné rychlosti) a nechodily ani žádné nárazy. Nějak mi nedošlo, že to přes kopce duní jiho-západem a údolí to stáčí na západ, kdy nad stočeným údolím je před místem mého startu les, přes nějž to z údolí přefukuje a generuje turbulence. Když by mi někdo z místních (kdyby tam někdo byl) poskytl informace o této záludnosti, určitě bych do toho nešel. Stejně tak bych do toho nešel při zjištění, že na Lysé v jejíž výškové hladině jsem +- létal funí 14m/s. Takový magor opravdu nejsem. Před samotným startem jsem neprovedl motorovku a nechal motor po nějakou dobu pouze bublat na volnoběh v domnění, že předchozí asi 15-ti minutové zahřívání je postačující. Než jsem však stihl rozbalit padák, tak při stávajícím studeném větru asi 4-5m/s, motor velmi rychle vychladl. Z létání jsem neměl vůbec nic, protože jsem měl plné ruce práce, abych se udržel ve vzduchu při zvládání turbulencí a nefláklo to se mnou o zem. Můžete namítnou, že jsem měl z 300 metrů vyklesat níž a letět ve 150 metrech. To je sice pravda, že jsem toto nad neobydlenou krajinou učinit mohl, ale kdyby mi to v této výšce klaplo, tak nevím co bych s tím asi tak udělal, když jsem si navíc záložák nechal doma. Navíc s klesající výškou byly turbulence zřetelnější. A aby toho nebylo málo, tak během necelé hodiny vítr zesílil tak, že kdyby tak funělo v době startu, určitě bych do toho nešel. Předpokládal jsem spíše, že slunce bude mít při jasné obloze tendenci vítr zmírnit, ale jako obvykle jsem se spletl. Měl jsem spíše vycházet ze svých předchozích zkušeností, rannímu počasí v horách nevěřit a raději si počkat na večerní olej. Na druhou stranu bych si večer nezalétal už vůbec, protože fuňák se změnil na duňák, v němž se dá létat t.j. svahovat akorát tak s Boeingem, který nevlastním.

              Co z toho plyne? Létejte bez foťáku, protože pokaždé když si jej na motor vezmu já, tak je to o hubu. Nejrozumnější je však získávat nepříjemné zkušenosti pouze z vyprávění a sobě tím ušetřit nervy, peníze a spoustu bolesti. Ale ono to někdy nestačí, že? I když s přeraženou páteří prý už nebolí nikoho vůbec nic. A vo tom to je!!!!!!!

P.S.: Nevím proč, ale šel bych si opět zalétat. Čím víc létám, tím víc po tom toužím. A to je ten rozdíl oproti sexu  :o)

 

Tak AHOJ někdy příští rok v luftě při večerním volejování – Pepé Letec

Příběh č. 15 - Když Toník řekne, že to tam je, tak je to tutovka

Psalo se datum 28.5.2005 a já s Toníkem jsme vyrazili na Mračnou, protože když Toník řekne, že to tam je, tak je to tutovka.

            První komplikace nastala na lanovce, když jsme zjistili, že oproti loňsku proběhla „valorizace“ jízdného na příjemných 60,- Kč. Oželeli jsme tedy cca. tři piva, a vyjeli lanovkou na Čerňavu. Tonda mě vyzíval, že nebudem podporovat kapitalistické zbohatlíky a ušetřené peníze raději propijem. Málem se mu to podařilo, ale vzhledem k tomu že jsem přes zimu zesádelnatěl (paradoxně) byl jsem si vědom, že by mě jakákoliv zbytečná fyzická námaha mohla zabít. Z tohoto důvodu, jsem mu řekl, že na něj seru a že jedem lanem. Chvíli brblal, ale nechtělo se mu samotnému tlapat do kopce a tak se musel přidat. Nejeli jsme sice až na Šerák, protože 120,- Kč by rozložilo naše rodinné rozpočty, ale i těch 60,- Kč je slušná zlodějina. Po vyjetí na Čerňavu jsme se zvesela pustili do zdolávání kopce na startoviště k Mračné. Již v první čtvrtině výstupu jsem zjistil, že sádla mám nabráno víc než dost, ale létací pud byl silnější, než průvodní projevy infarktu, vysílení a přehřátí. Náhradní prádlo i tekutiny jsem měl sebou, takže jsem se nemohl na nic vymlouvat. Navíc jsem se nechtěl nechat zahanbit Toníkem, který mi utekl i přesto, že je jednou tak starý a navíc má stará zranění z létání, když si lámal obě nohy, páteř, vrážel ruce do vrtulí a bůhví co ještě. Když se mi jej podařilo dohnat, tak se válel na pasece a dělal, že spravuje vário. Ve skutečnosti se mu nechtělo do vzduchu, protože Toník po svých bohatých zkušenostech s tímto startovištěm jde do vzduchu až poté, co povětrností podmínky v jeho okolí prověří kontrolní chroust, kterým jsem se samozřejmě stal já. Zhostil jsem se svého úkolu bez okolků, ihned poté, co mi přestali běhat mžitky před očima. Start se povedl a já začal hledat nějaký stoupák. Nikde nic a tak jsem to nasměroval nad holou stráň po pravé straně, kde to nosí skoro pořád. Orientační smysl však stávkoval a já se divil, kde je ten zatracený palouk. Asi bude víc vzadu, řekl jsem si, pustil to po větru, ale palouk nikde. No nic, vrátím se zpátky, asi to bude jinde. Tak se otočím a zjistím, že nevím, kde jsem. Najednou to začalo šustit a v té chvíli mi došlo, že jsem si zalétnul za kopec do rotoru. Kouknu nad hlavu a z padáku mi zbývalo akorát pár prostředních komor a všelijak se to tam mlelo. Taky mi došlo, že místo abych provozoval aktivní pilotáž, mám ruce pořád nad hlavou, tak jak jsem zvyklý s poletování ve večerním oleji na motoru. Jo zkušenosti, to je to co ti chybí blbečku. Protože ten bordel, co šel kolem kopce, byl tak rychlý, že se proti tomu nedalo letět a přistávat na stromy se mi nechtělo, vyhlédl jsem si přijatelné místo na spadnutí. Vývraty tam byly rozesety řidčeji, protože se jednalo o skomírající lesní školku. Byla sice oplocena vysokým drátěným pletivem, ale tyto maličkosti jsem se rozhodl řešit až posléze. Čím víc jsem se blížil k zemi, tím míň byl padák ochoten letět směrem, kterým bylo třeba. Víc než letu se to podobalo špatně řízenému pádu. Ve dvou metrech nad zemí to vypadalo, že spadnu do měkkého, ale pak se padák jako zázrakem nafoukl a začal letět. No a jak už to v takových situacích bývá, valil si to rovnou do protisvahu na vývrat. Protože to bylo beznadějně ztracené, nechal jsem jej rozjet a těsně před špalkem přibrzdil. Podařilo se mi přes ten klacek přehoupnout, jen se trochu zaprášilo od prdele, a pak to se mnou jemně praštilo o zem. Naštěstí to nebylo hubou rovnou do hlíny, ale pěkně po vrstevnici. Občas je člověk rád, že se válí na pevné zemi a ani nemusí být ožralý.

            Po zabalení vercajku jsem začal řešit problém, jak se dostat zpět do civilizace. Nejschůdnější terén vedl kupodivu do kopce a tak nebylo co řešit. Nadával jsem na ekoteroristy, kteří nechali zarůst klacky z vykáceného lesa trávou. Moc dobře se po tom šlo. Lesní zvěř musí být radosti bez sebe. A protože Toník není žádná kuwa, tak se mě vydal hledat, aby mohl posbírat alespoň funkční vybavení, protože to jeho vário pořád stávkovalo a on chtěl letět. Byl smutný, když mě uviděl živého a zdravého a tak mi aspoň pomohl přes plot. Pak mi vypláchl žaludek a neopomněl připojit pár drzých poznámek o mé inteligenci a bravurní pilotáži.

            No a proto, že to mé vário opravdu moc chtěl, tak mě poslal opět do vzduchu. Stačilo z padáku vytáhnout pár nepotřebných klacíků a už jsem opět napodoboval ptáka. Tentokrát se mi podařilo nalézt ten zpropadený palouk a pak už jsem se jen dvě hodiny kochal. Tak úžasné podmínky jsem na Mračné ještě nikdy nezažil. Naprostá pohoda, žádné turbulence, stoupáky jak fotbalové hřiště. No a když člověk začal točit, tak to bylo až v šestimetrovém stoupáku. Nuda co? Ale když zvážíte, že jsem odstartoval až v 17.00 hod. a ty stoupáky tam byly skoro furt, tak to tenkrát byl opravdu těžkej pokondr! Nechápu proč, ale žádný klesák tam nikde nebyl, pouze v místech bez stoupáku nula. Naprostá fantazie.

Když už jsem byl v luftě, tak se na startovačku doplazil Martin. Chtělo se mu též vzhůru do božských výšin, ale bez karabin, které si nechal dole v autě, to jaksi nešlo. Na špagátové úvazky neměl morál a tak šel zase pěšky dolů. Alespoň si provětral pajšl a udělal něco pro zdraví :-) Protože s ním Toník ztrácel čas, odstartoval později a u země to nosilo o poznání míň. Jeho hydře se vzhůru taky moc nechtělo a tak sklízel můj posměch. I přes to jsme si s Toníkem skvěle zalítali. Protože po dvou hodinách v luftě dostávám hlad, rozhodl jsem se přistát. Toník taky, protože už to psychicky nevydržel.

            Samozřejmě jsme se s Toníkem Martinovi po přistání vysmáli, protože nás ve své nerozvážnosti čekal pod kopcem. To jsme ještě nevěděli, že se Martin spojí s místní čarodějnicí a ta nám zatopí pod kotlem. Jinak bychom mu rovnou rozbili hubu.

 

            Po tak úžasném dni jsme se s Toníkem domluvili na tom, že si to druhý den musíme zopakovat. Tentokrát s námi šel i Lenin, se kterým většinou chodíme z kopce pěšky. Má totiž zvláštní schopnost zesilovat vítr, vyvolávat oblačnost, bouřky, mlhy a jiné neletové podmínky. Bohužel se tyto schopnosti nenaučil ovládat, když se místo studiu paranormálních jevů raději věnuje chlastu a tak se tyto vrozené schopnosti nezvladatelně projeví vždy až poté, co utratíme nekřesťanské peníze za lanovku a následně se doplahočíme na startovačku. Po včerejším výstupu se mi ještě třásli kolena, a proto jsem zaplatil lano až na Šerák. Lenin se kroutil, protože přišel o svůj slevový bonus na lano a musel cálovat plnou palbu. Čekání na lano jsme si krátili konzumací pěnivého moku tak dlouho, až nám ujel spoj a tak jsme museli počkat na druhý. Toníka jsme vzali sebou a hurá na kopec. Už při scházení od Šeráku na Mračnou chodili teplé závany, že jsme hned propadli euforii a dali se do běhu. Tonda proto, že se mu chtělo srát a já s Leninem proto, že jsme chtěli létat. Na startovačce to vypadalo úžasně. Euforie dosahovala vrcholu, takže nebylo co řešit. Tentokrát dělal kontrolního chrousta Lenin. U kopce ho to nenosilo, ale když odletěl dál, bylo tam pár šprajců, které ho vynesli málem do vesmíru, takže vypukla panika. Za Leninem jsem do toho odstartoval v 17.30 hod. já a hned za mnou Tonda, jen co si oškrábal prdel od hnědé razítkovací barvy. Začal jsem hledat nějaký šprajc, ale ono nic. Dokonce ani ten zasranej palouk nedal ani metr a všude jen samé klesáky. Lenin letěl z nepochopitelných důvodů směrem na přistávačku, Tonda se chytil u kopce, jenom já hnil. Při hledání stoupáku jsem docela vyklesal, takže to bylo tak akorát na dokluz k lanovce. Zklamaný jsem se tedy vydal tím směrem, ale co to? Vono to údolní proudění je pěkně silný a při té výšce přistanu akorát tak do lesa kde už ani lišky nedávají dobrou noc! Situace byla prekérní a nezbylo než zvolit nouzový postup a doufat, že to klapne. Vyhlídl jsem si výsek v lese a doufal, že tam doletím. Po větru tam cesta trvala chvilku. V tom švungu jsem to neodhadl, začal pozdě zatáčet, takže mi to nevyšlo a výsek jsem přeletěl. Kuwa!!!!! Vzduch ještě nenosil většího cipa! Co teď. Po otočce na směr přistání do protivětru jsem se zastavil a začal vyklesávat do korun stromů. Za stromy do výseku by to už nevyšlo, ale vlevo na výsek navazovala taková vykácená, zužující se špice. Tak se mi tam podařilo přebalónovat, ale výsek byl užší, než rozpětí padáku. Na stromy se mi nechtělo, protože lano není v mé výbavě a tak nezbylo, než klapnout uši. Vyšlo to tak na půl metru z každé strany a já se začal pohybovat vpřed. V tom mé bystré oko zpozorovalo, že sice přistávám na paseku se sklonem zleva doprava, ale jako na potvoru i do protisvahu směřujícího k lesní cestě. Jak už to tak bývá, nějaká ludra nechala v ose letu vývrat a já to šmároval přímo na něj. Protože se špice výseku po směru letu rozšiřovala, pustil jsem uši s tím, že mi klesne opadání a já ten pařez přeletím. Co čert nechtěl, nafoukl se mi padák asymetricky a otočil se vlevo do svahu směrem na stromy.  Bylo mi jasné, že pokud se mi hadr, nebo špagáty zaklesnou o větve, jsem v prdeli. Aktivní pilotáž??? přinesla své výsledky, padák se dofoukl a já ze studeným potem na čele srovnal směr letu. Pařez však nikdo odklidit nestihl, a proto jsem nechal padák rozhulákat jako správný pilot kamikadze a když už se pařez začínal třást strachy, zarval jsem za špagáty a ladným obloukem jej přeskočil. Při té příležitosti se mi nějakým způsobem podařilo dostat i přes protisvah. Hurá, jsem na zemi. Teď se mi nemůže vůbec nic stát. Člověk míní, a soudružka čarodějka mění. Radost byla předčasná, neboť padák byl pořád v letové pozici, když přišel takový decentní poryv větru a já byl opět v luftě. Protože nemám zpětná zrcátka, netrefil jsem se zpět do výseku, ale na strom. Pak už to letět nechtělo a plivlo to se mnou o zem. Bylo to úplně v pohodě, až na to nefunkční koleno. Hádejte na které noze? Správně, na pravé. Chvilku jsem se jen tak pro radost válel v jehličí a srnčích bobcích. Ze samé radosti (bolesti) jsem nebyl schopen vnímat okolní svět. Protože jsem tímto způsobem stihl na své tělo nabrat dostatečné množství vůně lesa (zasrané srnky, králíci a další lesní pakáž produkující bobky) abych nerušil plachou lesní zvěř a nebyl sankcionáván eko-teroristy za její plašení, dovolil jsem si vstát, co mi jedna funkční noha dovolila. Padák se zvesela pohupoval zavěšen na stromě. Co teď budeš dělat kreténe, znělo lesem? Cha chá, na mě si nepřijdeš ty zlá čarodějko. Teď ti ukážu, jak s tebou vypeču a vytáhl jsem fungl novou pilku Fiskars. Pozoroval jsem, zda-li se za nějakým smrkem nenachází zalezlý zlý zelený mužík. To proto, abych mohl pokácet ten smrk, na který se nedalo vylézt. Vypadalo to pozitivně, ale nakonec jsem zjistil, že díky husté sadbě bych musel vykácet půlku lesa, abych ten zpropadený strom dostal na zem a tak mi nezbylo, než se ohlédnout po nějakém sudnávadle. Což o to, sundávadel zde zanechali zelení mužíci hafo, akorát v nepotřebných délkách. Při pobíhání po lese se mi podařilo částečně zprovoznit koleno a nalézt klacek potřebných rozměrů. Po hodině sundávání se dílo povedlo bez jakýchkoliv následků na hadroletu. Jeho následné skládání v omezeném prostoru mezi bobky a haluzemi stálo za to. Ovšem cesta zpět do civilizace s plnou polní na zádech a chromou končetinou byla tou pravou třešničkou na konci tohoto leteckého dne. Vůbec mi nebylo jasné, do které části lesa se mi podařilo upadnout a tak jsem pouze odhadoval ten správný směr. Původně jsem zvažoval přímou cestu lesem, ale nechtěl jsem se potkat s vlky či zelenými mužíky a tak zvítězila lesní cesta, nebo co to vlastně bylo. Ta se však klikatila takovým způsobem, že mi po chvíli nebyl jasný ani směr, kterým jsem měl jít. Po další hodině bloudění se mi podařilo dojít mezi lidi. To byla úleva.

            K lékaři nebylo nutné chodit, když jsem již řádně obeznámen s léčbou v místním Mengeleho ústavu a tak nezbylo, než zranění vyléčit jak jinak, než chlastem :-) Koleno je jako nové a léčba na něm nezanechala žádné trvalé následky.

 

A jaké je z toho ponaučení? Nikdy se nesměj svému létajícímu kamarádovi, když nevíš, jestli náhodou nezná nějakou čarodějku. Mohlo by se ti to totiž vymstít. Věř mi, mám to vyzkoušené na vlastní krovky.

 

No a jak dopadl Lenin s Tondou? Lenin spadl o chvíli později na palouk vedle lanovky a pak se musel jít ze samé radosti, že to přežil, opít. Toník spadl do svého oblíbeného výseku ještě více po větru než já, takže jsem jej při zpáteční cestě domů naložil. No a pak jsme se samozřejmě radovali ;-) Jak také jinak, že?

 

No nic, je třeba protáhnout krovky a těšit se na novou leteckou sezónu. Hurá do vzduchu, místa je tam dost – Pepé Letec.

 

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...